Oživení Silent Hill 2 od Bloober Teamu je příběhem dvou her. Na jedné straně je to remake klasického survival hororu, který má zjevně silnou úctu ke zdrojovému materiálu. Ve své nejvěrnější podobě Silent Hill 2 tančí nad propastí geniality. V procesu rozšiřování a modernizace původního zážitku však byly zavedeny některé nové prvky, které jsou v rozporu s duchem mistrovského díla z roku 2001. Oba aspekty se prolínají a výsledkem je zajímavý, i když chaotický návrat do městečka Silent Hill.
Recenzovaná verze: PS5
Pro ty, kteří žili posledních dvacet let na jiné planetě, je Silent Hill 2 survival hororem s důrazem na psychologii. Odehrává se ve zvráceném světě, který existuje jako fyzický, ale i metaforický prostor. Všechny postavy, které jsou v něm uvězněny, jsou pronásledovány svou minulostí, přičemž James Sunderland, kterého ztělesňujete, je mezi nimi na prvním místě.
Bloober Team se trefil do vzhledu samotného Silent Hillu. Klasické lokace je radost procházet ve vysoké věrnosti a ikonická mlha byla skvěle zrekonstruována, aby zastřela vaše okolí a dezorientovala vás při procházení prázdnými ulicemi tohoto titulního města. Často jsem se přistihl, že se zastavuji, abych si to všechno prohlédl a věnoval se tak trochu Silent Hill turistice.
Bohužel novým animacím ve hře Silent Hill 2 nebyla věnována stejná pozornost. James se neumí ohánět obuškem. Sledovat jeho útok je naprosto děsivé. Jeho lokty zůstávají příliš dlouho zastrčené, nedostatečně kroutí boky, ramena zůstávají podivně strnulá. Všechno je prostě… mimo. A během kampaně uvidíte spoustu jeho rozpačitých a neohrabaných pohybů. James je obyčejný chlapík, takže bych od něj nečekal, že se bude ohánět jako nějaký profík, ale i ten nejnekoordinovanější člověk by se oháněl zbraní lépe než James Sunderland. Ten chlap potřebuje trénovat naučit se máchat kusem dřeva a nebýt jako jeho když má rigor mortis.
To se týká i ostatních animací. James obvykle neotvírá dveře, ale gestikuluje jejich obecným směrem, jeho běh je strnulý a robotický a při přepínání mezi zbraněmi pro boj zblízka a střelnými zbraněmi se mu zbraně v rukou jen magicky proměňují. Nepřátelé vypadají v pohybu dobře, takže je škoda, že Bloober některé z těchto nesrovnalostí s Jamesovými animacemi nevyladil, protože mnohé z nich působí lacině.
Tato nevyrovnanost se týká i zvukového designu. Atmosférický soundtrack, který má na svědomí navrátivší se skladatel Akira Yamaoko, je sice silný, ale kakofonie skřeků, žbluňknutí, kvílení, vrzání zrezivělého kovu a charakteristické statické ruchy ve stylu Silent Hillu mohou tuto atmosféru občas narušit.
Zatímco originál měl jednu nebo dvě laciné lekačky, remake na ně klade zbytečný důraz. Můžete se těšit na desítky oblud, které na vás budou neustále vyskakovat a pištět.
Čím více se do remaku dostáváte, tím lepší je zvukový design. Jak svět degraduje a prostředí se stává surrealističtějším, začíná lépe prospívat vašemu okolí. Jak hra postupuje, efektivněji využívá ticha, místo aby vás neustále zasypávala zvukem. Praskání starých izolovaných trubek, které se v pozdější vězeňské oblasti rozpíná a smršťuje, je účinnější, protože působí, jako by tam patřilo. Poskytuje pocit místa, z něhož nelze uniknout, a v survival hororu je takový pocit nejdůležitější.
Na druhou stranu, herecké výkony jsou naprosto skvělé. I když je mi jasné, že ne každému bude vše sedět, všechny hlášky jsou pronášeny rozverně a zasněně. Celé je to lehce ujeté, ale tím nejlepším možným způsobem. Herecké výkony jsou lepší než v originále a zároveň nesou stejné surrealistické, lynchovské rysy, které tolik zarytých fanoušků zbožňuje. Silent Hill je na určité úrovni zhmotněným, zvráceným snem. Nikdy nevíte, co je skutečné a co ne, a to je možná největší úspěch remaku.
Silent Hill 2 je bohužel slabší, protože opouští pevné úhly kamery původní hry a místo toho se rozhoduje pro pohled třetí osoby podobný Dead Space, Resident Evil 4 nebo jiným hororovým titulům z minulého desetiletí.
Nevyčítám remaku, že se vydal tímto směrem; ať už právem, nebo ne, pevné úhly kamery jsou dnes považovány za zastaralé. V důsledku toho se však vytrácí filmové rámování a dezorientující smysl pro orientaci. A podobně jako přehnaný zvukový design to škodí atmosféře.
Vedle této nové perspektivy kamery se James stává mnohem schopnějším bojovníkem. Setkání s monstry v Silent Hillu 2 jsou příjemnější v daném okamžiku, ale Jamesův nový úskok poskytuje šokující míru nezranitelnosti. Často jsem se cítil docela pohodlně, když jsem šel jeden na jednoho s většinou příšer, na které jsem narazil. Možná to bylo až příliš pohodlné na hororovou hru.
Silent Hill 2 se také rozhodl inspirovat hrou Resident Evil 4 a umožnil vám překonávat stěny ve výšce pasu. To vám dává více možností, jak si vytvořit odstup, když se chcete uzdravit nebo oddělit skupiny nepřátel od sebe. Všechny tyto změny ústí v citelný nedostatek nebezpečí, který atmosféře hry neprospívá. Chtěl jsem se cítit nebezpečně a nejistě, co mě čeká za dalším rohem, ale častěji jsem je mohl bez větších problémů sejmout.
Přesto si souboje s bossy zaslouží pochvalu. I když rozhodně nejsou děsivější, jsou mnohem zábavnější, mají více fází a přidávají na rozmanitosti útoků. Řada z nich také přidává do hry zábavnou podívanou. Tam, kde jste dříve bojovali s obludou v uzavřeném prostoru, jste nyní pronásledováni chodbami, které nestvůra svými útoky trhá na kusy. Ačkoli jsou setkání rozhodně hloupější, všechna jsou zapamatovatelná.
Vítaného vylepšení se dočkaly také hádanky v celé hře. Je potěšující, že Silent Hill 2 často přebírá původní hádanky a remixuje je, přidává nové prvky a dosahuje příjemné rovnováhy mezi známým a novým.
Na rozdíl od některých jiných přídavků slouží nové hádanky ke zlepšení výsledného produktu a působí, jako by do něj skutečně patřily. Zejména pro dlouholeté fanoušky. Méně to platí o hádankách, když snížíte obtížnost na jinou než těžkou, které působí poměrně přízemně.
Ale co příběh? Podařilo se Bloober Teamu zachytit jeho podstatu? Tak trochu… Původní scénář je téměř nedotčený. Vedle něj se objevuje celá řada dodatečných scén, které sice nejsou nijak rušivé, ale málokdy slouží k vylepšení příběhu. Působí to, jako by tyto přídavky byly přidány proto, aby protáhly délku hry, a zároveň hráči otloukaly o hlavu již zavedená témata. Není to tak, že by původní Silent Hill 2 byl tím nejsubtilnějším příběhem, jaký kdy byl vyprávěn, takže hromadění přídavků tímto způsobem působí neoprávněně.
V jedné konkrétní nové scéně Maria vypráví Jamesovi o folklóru, který se skrývá za sochou, což končí frustrovaným Jamesem, který se diví, proč ztrácejí čas povídáním o legendách; musím tomuto novému příběhovému segmentu přiznat jednu věc, nikdy jsem se s Jamesem necítil tak spřízněný jako v tomto okamžiku. Když už jsme u Marie, její přídavky mají bohužel ten neblahý efekt. To, že je Maria hravě svůdná, patřilo vždycky k jejím základním vlastnostem, ale teď je to o několik stupňů vyšší. Opravdu jsme potřebovali vidět, jak se na Jamese vrhá při laskání striptérské tyče?
Vtipné je, že většina původního Silent Hillu 2 je pohřbena v tomto remaku a často není ani příliš hluboko pod povrchem. Verze Silent Hill 2 od Bloober Team často působí jako vysoce věrná verze originálu s předělanými hádankami a lokacemi s předměty. Souboje jsou přiměřeně uspokojivé, střety s bossy byly vylepšeny, ale to, co je v zásadě skvělou hororovou hrou, částečně podkopává přehnaný zvukový design, množství lekaček a celkový nedostatek zdrženlivosti.
Stejně jako James Sunderland jsme se vrátili do Silent Hillu, ale to, co bylo kdysi naším zvláštním místem, se změnilo. Naštěstí z toho, co ho dělalo výjimečným, zůstalo dost a pravděpodobně to zahřeje u srdce nostalgiky i nováčky, i když se přitom budete muset ohlížet po některých křiklavých nových přírůstcích.
Vývojář: Bloober Team
Vydavatel: Konami
Platformy: PS5, Windows PC
Datum vydání: 8. října 2024
