RECENZE: Mafia: The Old Country – Z dolu do rodiny

Mafia: The Old Country má být návratem ke kořenům klasické gangsterské ságy, která vás přenese do rozpálené Sicílie na prahu minulého století. Místo nekonečného otevřeného světa se má zaměřovat na pevně vystavěnou, filmovou linii, v níž každý úkol a každá interakce posouvá děj kupředu. Zda se to vývojářům z Hangar 13 podařilo, se pokusím odpovědět v následujících řádcích.

Recenzovaná verze: PC

Mafia: The Old Country vás vtáhne do rozpálené Sicílie začátku 20. století a nepustí až do závěrečných titulků. Je to návrat ke kořenům: striktně lineární, filmově vystavěná jízda, která opouští otevřený svět Mafie III a vrací se k sevřenosti prvního a druhého dílu, jen s novým, působivým kulisami a důrazem na autenticitu doby a místa.

Ve hře se ujmete role Enza Favary, mladíka s jizvami ze sirných dolů, kterého pod svá křídla vezme don Bernardo Torrisi. Z drobných pochůzek se stává postup v hierarchii – a Enzo rychle zjišťuje, že “rodina” je synonymem obětí. Vyprávění je přímé, bez odboček, staví na motivech loajality, zrady a touhy – a i když se drží žánrových schémat, síla dialogů a hereckých výkonů drží napětí až do konce. Finální vyústění by si podle mě zasloužilo o chlup pomalejší náběh, ale jako celek patří příběh mezi ty nejlepší v sérii.

Je to zhruba 12–13 hodin dlouhá sága, která si drží tempo a dává váhu dialogům i tichu. Působí známě pro každého, kdo má načtené gangsterské klasiky, ale opírá se o solidní psaní a ještě lepší výkony dabingu, který je v češtině.

Postavy na které se nezapomíná

Enzo Favara je těžištěm celé hry – chlapec, který z dětství stráveného v sirných dolech vyrostl v tichého, ale neohroženého muže. Na první pohled působí zdrženlivě, téměř nesmělým dojmem, jenže ten klid skrývá odhodlanost přežít a chránit ty, které považuje za rodinu. Každé jeho rozhodnutí je poznamenané jizvami z dětství i pocitem viny za ty, kdo se ve snaze o lepší život ztratili v temnotě dolů. Právě tento vnitřní boj mezi čestným srdcem a drsnými pravidly mafie dává hře emocionální hloubku.

Naprostým protikladem Enzovy zdrženlivosti je Don Bernardo Torrisi, jehož autorita a klidný hlas dokáží ztlumit i nejdivočejší krev. Torrisi není jen tvrdým bossem, ale člověkem, který zná hranice – ví, kdy udeřit a kdy nechat protivníka přesvědčit si svou vlastní hrou o osudu. Jeho vztah k Enzovi se vyvíjí od pouhého zaměstnavatele přes mentora až k otcovské figuře, což v závěru otřásá oběma pilíři rodinné věrnosti.

Vedle těchto dvou pólů stojí Isabella Torrisi a Cesare Massaro, sourozenci, jejichž rodinné vazby dovádějí Enzův příběh k dalším zkouškám. Isabella je bystrá a ambiciózní žena, která se odmítá spokojit s rolí loutky v mašinérii mužských intrik. Její střet s konzervativními členy rodiny ukazuje, že i v srdci mafie může růst touha po svobodě. Cesare naopak svádí boj s tlakem otcových očekávání – jeho prudká povaha a touha dokázat svou sílu často končí konflikty, z nichž Enzo odchází s pochybami, zda je jeho spojenectví opravdu pevné.

Když se k paletě postav přidají i Enzův věrný parťák Luca a mrazivý consigliere Tino, pohled na mafii jako jednotnou masu mizí. Luca je tak trochu průvodce do zákulisí rodinných machinací, přátelštější a veselejší, než byste u někoho v tomto světě čekali, a umí scénu odlehčit nečekanou nadsázkou. Tino naproti tomu nevyjadřuje emoce, ale jeho klidný, skoro až ledový profesionální přístup k poradcovství dává Torrisiově rodině pevnou páteř.

Proti Torrisiům stojí Don Spadaro, chladný rival, jehož ambice a krutost vytváří ostrý kontrast k Torrisiho přístupu. Spadarova hrozba je konkrétní a neúprosná, a v jejich střetu se Enzovy priority zjednodušují: buď přežije rodina, nebo on sám. Dynamika mezi těmito postavami proměňuje každou misi ve zkoušku loajality, odvahy a schopnosti volit to menší zlo – a právě díky nim Mafia: The Old Country není jen strohé gangsterské drama, ale emocionálně komplexní studie o rodině, moci a ceně, kterou platíme za místo na vrcholu.

Hratelnost

Hratelnost v Mafia: The Old Country staví na pevných základech, které znáte z prvních dvou dílů, ale přidává pár vlastních zvratů, aby každá kapitola nabrala nový odstín. Základní cíle misí se pohybují od tichých infiltračních operací až po krvavé přestřelky na otevřeném prostranství, přičemž přechody mezi stealth a přímým bojem jsou plynulé. Enzo se učí taktizovat v doprovodu lucerny, s lupou v ruce hledá tajné cesty v opuštěných dolech, aby získal náskok, a o pár hodin později sedí za volantem dobového vozu, prach za ním víří a kolty jsou už nabité na další rozkaz.

Každá mise je navržena jako krátký filmový úsek, ve kterém se střídají exteriéry i interiéry s minimem zbytečných okolků. Pádíme z vinic do krypt, kde v tichu odhazujeme stráže do beden, a hned poté přijde honička, při níž se učíme šoférovat po úzkých cestách Sicílie. Tvůrci se nebojí mísit prostředí: jde o to udržet vás při smyslech a zároveň nepustit tempo, které by se zadrhlo v nekonečných koridorech. Jde o sled promyšlených částí, kde každý nový prvek – povalená mříž, srážka s vozem, plameny v budově – posouvá hru dál.

Stealth mechaniky zůstávají jednoduché a účelné. Značná část misí vás učí využívat stíny, šustění trávy a odložené předměty k tomu, abyste stráže umlčeli, než si vás vůbec všimnou. Systém takedownů se odemyká postupně, stejně jako možnost přepravit těla do sudů nebo skrýt je pod hromady sena. Občas se ale stane, že tělo, které jste strčili do proutěné truhlice, záhadně vypadne — to jsou drobné nedokonalosti, které nepokazí zážitek, ale sem tam vypálí „herní“ zkratku na povrch.

Když už se situace pokazí a stealth není možné, přichází na řadu přestřelky. Systém krytí je intuitivní: přelezete za kámen nebo zeď, přebijete a vyjdete z krytu s prudkým výpadem, abyste znovu našli kryt na druhé straně. Munice je vzácnější než jinde, a proto každé doplnění a přebití pocítíte. Kombinace revolverů, brokovnic a přesných pušek navíc dodává střelbě jedinečný charakter.

Mise jsou sice striktně lineární, ale přesto každá poskytuje dostatek možností, jak svoji roli uchopíte. Můžete zkusit kompromis mezi tichým plížením a tvrdou palbou, investovat do upgradů zbraní nebo se spolehnout na jednorázové bomby.

Celkově je hra kombinací dobře namíchaných prvků: každá mise zavádí nový prostředek a vtahuje vás do příběhu i prostředí. Ať už se plížíte v opuštěných katakombách, jedete honičku starým Fordem nebo hlídáte tělo Dona Torrisiho na tajemné recepci, Mafia: The Old Country vás nenechá usnout na vavřínech.

Vedlejší obsah prakticky neexistuje; mimo mise se spíš kocháte krajinou, ale pokud patříte mezi sběratele, potom i zde jsou pro vás předměty, které na své cestě můžete zkompletovat.

Závěr

Mafia: The Old Country není revoluce – je to důstojná, výborně vytvořená Mafie, která ví, proč jsme se do téhle série kdysi zamilovali.  Kéž by mechaniky šly občas hlouběji a svět nás pustil víc pod kůži… ale možná právě tahle střídmost dává příběhu jistou ostrost. Pokud chcete poctivou gangsterskou baladu, která si váží vašeho času, tady ji máte.