Máte rádi upíry? Skvěle, tak to si běžte zahrát úplně jinou hru, protože Redfall vám tuto tematiku dokáže naprosto znechutit. Máte rádi hry a chcete se bavit? Tak to si taky běžte zahrát jinou hru. Redfall vám možná ukázal lákavý krček k nakousnutí, ale výsledek vás donutí od tohoto titulu prchat. Ale ne kvůli přesile upírů, nýbrž kvůli hře jako takové.
Jak fádní a špatná dokáže hra být v roce 2023, to vám v celé své kráse ukáže Redfall už zhruba za hodinu hraní. A to je docela výkon, vezmeme-li v potaz, že se nebavíme o nějakém malém, neznámém vývojáři. Redfall mají na triku Arkane Studios, kteří se mohou pyšnit takovými tituly jako Dishonored, Prey nebo Deathloop. A tak je s podivem, co na nás vylezlo tentokrát.
Myšlenka dobrá, realizace příšerná
Myšlenka Redfallu přitom není nikterak špatná. Jedná se o upírskou střílečku s looter shooter prvky a příběhem. Jenže – upírů zde najdete poskrovnu, looter shooter aspekt je nedotažený a nudný, hratelnost repetitivní a příběh v rámci hlavních misí servírovaný tak hloupě, že velmi rychle ztratíte nit a celkový zájem o hru. Ve hře se ocitáte ve chvíli, kdy se jako jeden z mála přeživších smíříte s tím, že z městečka Redfall, které je pod nadvládou upírů a jejich přisluhovačů, neuniknete. A z nějakého důvodu vlastně ani nesmíte. O to se zdejší osazenstvo postará, a tak vám nezbývá, než vzít zbraň a speciální schopnosti a vypořádat se se situací po svém.
Na výběr máte ze 4 postav, přičemž každá z nich má své specifické dovednosti. To se uplatní v rámci osobitého herního stylu, a především pak v kooperaci až ve 4 hráčích. Já jsem si například zvolil Laylu, trochu střelenou ženskou, která tvoří obranné štíty nebo bariéry, po kterých můžete vyskočit do výšky. Pro větší pocit bezpečí jsem se tak v městečku Redfall pohyboval po střechách. Brzy jsem však zjistil, že je to víceméně zbytečné. Ostatně jako asi všechny ostatní prvky hratelnosti.
Všechno je marné a nezábavné
Redfall můžete hrát sami nebo v kooperaci, ačkoli pochybuju o tom, že najdete tolik přátel, kteří by se dobrovolně nechali takto trýznit a odměnou jim za to bude… nic. Základ je opět poměrně slušný. Schopnosti odemykáte postupně, získáváním zkušeností získáváte bodíky na vylepšování a každá postava má svůj styl. Je to sice klasika, ale proč ne. Toto nevnímám jako nedostatek. Nicméně tímto jakýkoli build postavy de facto končí. Hlavní schopnosti odemknete poměrně brzo a pak už je jen vylepšujete. Otázkou je, jaký to má smysl. K dispozici totiž máte celou řadu zbraní, které se vám po chvíli ani nevejdou do inventáře. Většinu času jsem tak spíše trávil výběrem zbraně a na to, že mám nějaké specialitky jsem zapomněl. Navíc ani možnosti vybavení nejsou nikterak oslnivé – přepínáte mezi trojicí zbraní a když se některá nehodí nebo dostanete lepší, prostě ji vyměníte.
A to velmi toporným systémem přes menu a příslušnou nabídku. Ve hře jsem nenašel nějaký rychlý způsob, jak si nastavit arzenál. Papírově lepší kousky vám navíc padají co chvíli a bez nějakého smyslu nebo nadstandardního herního výkoni. Vše je tak neskutečně frustrující a demotivující. Redfall má totiž i další „vychytávku“ – ani při vstupu do nabídky se hra nezapauzuje a okolní svět žije dál. Takže zatímco porovnáváte staty jednotlivých brokovnic, kolem vás mohou klidně kroužit upíři a smlsnout si na vás. Ale zase tak často se to nestane.
Ulice a prostředí jsou zoufale prázdná. V praxi tak není problém na vyznačené místo doběhnout, aniž byste se dostali do jediného střetu s nepřáteli. Jasně, možná vás zmerčí a otazníčky jim zakrouží kolem hlavy, ale než se vůbec k něčemu odhodlají, jste za kopečkama. Asi nejvtipněji na mě působila mise (jedna celá hlavní příběhová mise!), kterou jsem splnil tím, že jsem…prostě běžel. Napříč mapou až k cíli a za dvě minutky bylo hotovo. Nikdo mi nezastoupil cestu, nikdo mě nepřepadl, zkrátka zhola nic.
Svět absolutně nefunguje, není zajímavý a ani nikterak neláká k vlastnímu prozkoumávání. A zase není ve své podstatě úplně špatný. Střetávat se budete (respektive můžete) s upíry a přisluhovači jejich kultu. Ten vede tajemný představený, který na vás mluví podivným hlasem a snaží se vyvolat tajemnou atmosféru. Pokud se vydáte zkoumat přístupné objekty, čekají vás občas pěkné scenérie plné krvavých stop, mrtvých lidí, dokumentů ke čtení. Přidejte k tomu tmu a výjevy jsou to dosti znepokojivé, ale nezáživné a maximálně frustrující. Ve velké míře budete hledat různé předměty nebo klíče.
Hra vám možná dá nějakou malou nápovědu, ale velmi často jsem bloudil a byl dezorientovaný. Dlouhé minuty pak, aniž by mě hra upozornila, že jsem klíč již někde našel (pravděpodobně to bylo v jakési malé komůrce, kde byl jeden nepřítel skolen na jedinou ránu). Někde se vzal. Komicky působí mise ve stylu „dojdi sem, tady teď ale nemůžeš nic udělat, tak jdi úplně nějak jinam, tam najdi předmět a zase se vrať“. Sem tam by se to překonat dalo, ale protože brzy sklouznete pouze k plnění misí, tato náplň se opakuje de facto neustále.
Trochu by to mohlo napravit lootěníčko výbavy, ale kdepak. Všude možně nalézáte de facto jen zbraně, náboje, šperháky do hůře dostupných nebo zamčených prostor nebo potraviny na doplnění zdraví. Takže jediné, co stojí za zkoumání, jsou zbraně. Typický zbraňový arzenál od koltů až po pár specialitek. Jenže jich je tolik, že to člověka za chvíli přestane bavit. Nemám motivaci hledat další a další zbraně, jejich vzácnost a úroveň se mění velmi rychle a bez logiky postupu či zlepšování. Když pak dojde na boj s bossem, vyřídíte ho na dva výstřely z kůlometu (doslova). A protože mechanismus výměny je takový, jaký je, hru jsem začal přímo nenávidět. O vedlejších aktivitách nemluvě. Čistit upíří hnízda, nebo si dokonce dobrovolně vzít vedlejší misi se rovná psychickému mučení, se kterým bych měl zajít k psychologovi.
Umělá tupoligence
A to nejsme u toho nejhoršího. Pomyslnou korunu získává umělá inteligence, či lépe umělá demence. O pobíhání bez nutnosti vstoupit do přestřelky jsem mluvil. Nepopírám, že vás sem tam skupinka nepřátel nebo upírů překvapí (třeba jak umí perfektně střílet na vzdálenost, na kterou nejsou vidět), ale je toho zatraceně málo. A jak se nepřátelé chovají? Hra nabízí možnost kradmého stealth plížení – to je naprosto zbytečné a k ničemu. Dostanete-li se ke skupince nepřátel a zahlédnou vás, velmi často vám zcela nepochopitelně nechávají řekněme „právo první střely“. Klidně i několik vteřin, než jim dojde, od čeho tu jsou.
V přestřelkách nastává kvantum bizarních situací, kdy zalarmovaný týpek běží k vám, ale místo palby se raději schová za další bariéru. Při zásahu lidský nepřítel zavrávorá a „propadne“ se bariérou, za kterou se posléze schová. Když mě v jednom souboji umlátila dvojice upírů, vrátil jsem se na dané místo, kde už vůbec nikdo nebyl. A ten nejlepší zážitek na konec. Když zemřete při souboji s minibossem, při respawnu má aktuální hodnotu životů. Takže zemřete podruhé, potřetí, počtvrté se zasekne v bariéře tak, že se nemůže hýbat, popáté už ho udoláte, protože jeho životy se nedoplňují. Hodnota motivace snažit se hrát co nejlépe se rovná nule, stejně jako dělat cokoli dalšího.
Vyprávění příběhu jak ze školky
Ještě jsem zapomněl na jeden aspekt, který mě neskutečně vytáčel. Tím je příběh, konkrétně způsob jeho vyprávění a zadávání misí. Ještě bych toleroval, že hra neobsahuje žádná videa nebo filmečky, ale jenom statické obrazy. Žádné animace, žádný pohyb, což ve mně vyvolalo také žádný zájem. Postavy sice něco vyprávějí, ale jsou tak fádní, bez emocí a ani k jedné jsem si nevytvořil vztah. Jsou tak generické, že mi na nikom absolutně nezáleželo. Hra je tak špatná, že ji klidně lze považovat za nízkorozpočtový projekt, který na to nemá. Ale ten systém vyprávění je naprosto šílený.
Na hlavní základně v hasičárně si vybíráte z dostupných misí. Ty reprezentují třeba tři dějové linie a vtip je v tom, že v jeden okamžik můžete plnit pouze jednu hlavní misi. To by ještě nebylo tak špatné, ale jelikož můžete přeskakovat v jedné dějové lince, stává se z toho jenom nepřehledný galimatyáš. V jednu chvíli tak řešíte vznik a řádění hlavního Hollow Mana, abyste se v další okamžik věnovali jeho přívržencům nebo dění okolo vaší skupinky přeživších.
