Psal se rok 2015 a celý sál byl narvaný vývojáři, novináři a herními nadšenci. Světla potemněla a na všech obrazovkách se začala odehrávat zkáza světa, kterou doprovázel dnes již velmi dobře známý hlas Ashley Burch. Video, které popisovalo strasti života v post-apokalyptickém světě náhle přešlo do dechberoucích gameplay záběrů a mě bylo hned jasné, že tato hra je pro mě jako stvořená.
Recenzovaná verze: PS5
Logicky jsem nebyl jediný, komu kombinace sympatické osamělé zrzky s mechanickými tvory, kteří z Aloy chtěli udělat jen prachobyčejný pytel zrzavých chlupů, učarovala. Horizon Zero Dawn slavilo nadšené přijetí po celém světě a poté, co se Hermen Hulst i díky tomuto úspěchu stal předsedou PlayStation Studios, bylo jen otázkou času, kdy se dočkáme pokračování. Oznámení přišlo v roce 2020 a cesta na Zapovězený západ nebyla úplně jednoduchá.
Nebudu vám zde nic nalhávat, první trailery mě nikterak neoslovily a po jejich shlédnutí jsem si jen zanadával pod vousy cosi o zbytečném spoilerování a vyzrazování detailů, které přece hráči mají objevit až ve hře samotné, a ne v nějakém promo materiálu. Můj pohled nezměnily ani první gameplay trailery, po jejichž okomentování mě začali přátelé přirovnávat k jakému si negativně smýšlejícímu Šmoulovi. Na pomyslný hype-train jsem naskočil až s posledním trailerem a blížícím se vydáním.
Že se mé obrazovce odehrává něco velkolepého mi došlo hned v hlavním menu, jehož interface je doprovázen nádhernou hudbou. Po krásném vstupním okénku ovšem následovala pasáž, která mě svým pojetím vskutku vyděsila a já si jen přál, aby tímto směrem nešla celá hra. Naštěstí se jednalo jen a pouze o pomyslný tutoriál, který měl za úkol mi připomenout čím se chodí, skáče a střílí. Na další funkce a vychytávky jsem si musel počkat. Nutno podotknout, že nové zbraně či pohyby jsem se učil i po 40 hodinách hraní.
Jak bylo z upoutávek vidno, naše planeta má opět trable. Poté, co Aloy vymetla podlahu s Hádesem v Meridianu uplynulo již mnoho dní a v módě jsou teď jiné problémy a svízele, které trápí místní kmeny. Pokud jste poslední dva roky nežili pod kamenem, ačkoliv bych se vám v dnešní době nedivil, tak vám zajisté neunikl toxický červený porost, který terorizuje místní faunu a flóru. Leckdo by se mohl domnívat, že toto červené kvítko Aloy ušetří mnoho práce. Bezvládné liščí tělo, které Aloy v jedné z upoutávek zvedá, je ideálním zdrojem kožešiny a liščích kostí, které se hodí k výrobě vylepšení pro vaše zbraně, vaky či zbroje. Ale ne, teď vážně. Tenhle plevel je potřeba zastavit, k tomu potřebujeme najít jeho zdroj. A právě zde se celý příběh zamotává a Aloy svými činy roztáčí kolotoč událostí, který nám do cesty přihraje nejen nové postavy, ale i staré dobré známé, které jsme po skončení prvního dílu opustili. Ti si za dobu, kdy se Aloy honila za svými side-questy kdesi v lesích, zažili mnohé a u některých si svou absenci bude naše hrdinka žehlit pekelně dlouho. Narazíme ovšem i na povědomé tváře, které bychom ze světa již dávno rádi vymazali.
Před psaním samotné recenze jsem si musel několikrát přečíst podmínky embarga, kde je sofistikovaně napsáno, co je a není spoiler. Sekci příběhu tak raději opustíme dřív, než z toho budu mít nebeský průšvih. Vězte ovšem, že vývojářům se povedlo úroveň postav i celého lore pozdvihnout na zcela jinou úroveň a postavy jsou tak mnohem lépe napsané a promyšlené, než tomu bylo v Zero Dawn. Vše má svou hlavu a patu i přesto, že nás čeká řada nečekaných objevů. Nadstandardní péče se dočkaly i postavy zcela nedůležité. I proto je plnění vedlejších questů čirá radost. A těch je tu až nečekaně mnoho. Díky vlasům je Aloy rozpoznatelná na míle daleko a každý za ní tak běží se svými problémy a mizérií a žádá spasitelku o pomoc. Tato individua se zeleným vykřičníkem nad hlavou naleznete v každé menší i větší vísce, početnějším i téměř vymřelém kmenu, … prostě kdekoliv. Každý z nich má pro vás připravený nějaký ten příběh či tajemství a v kapse si pro vás šetří i nějaký ten kousek do vaší výbavy, který vám může usnadnit postup hrou. Nečekejte ale jen úkoly typu Assassin’s Creed, kde se Jozefíně ztratí manžel, a vy jej najdete kdesi na smrku v obklíčení Fenghornů. Ne, ve Forbidden West se ve všech úkolech odráží místní politická a ekonomická situace, nálada v tamním kmenu a samozřejmě i přítomnost potencionální smrtelné hrozby v podobě mechanickým zvířat.
Jak rychle hru projdete a kolikrát u toho zahynete se bude odvíjet i od nastavení obtížnosti. Ve Forbidden West je k dispozici 5 obtížností, které se následně dají upravovat v nastavení, kde se dají nastavit všemožná hejblata tak, aby hra vyhovovala každému. Odladit si tak můžete i intenzitu haptické odezvy, sílu vibrací či adaptivních spouští. K dispozici jsou i různá grafická nastavení podobná těm, které jsme mohli vidět v The Last of Us 2, které si tak mohli zahrát i hráči s poruchami zraku a sluchu.
První díl jsem prošel na frajera na nejtěžší úroveň, a tam, kde jsem skončil, jsem chtěl i navázat. Tato snaha mě přešla velmi brzy. Konkrétně po situaci, kdy jsem poprvé narazil na mechanické klokany. Ti se mnou omlátili všechna blízká skaliska, protáhli mé bezvládné tělo po vodním dně a otráveného, zelektrizovaného a zkrvaveného mě vrátili k ohýnku, na poslední záchytný bod. Nejvyšší obtížnost je posunuto o poznání výše, než tomu bylo v Zero Dawn, což jistě potěší všechny hráče a hráčky, kteří netouží jen po duchaplném příběhu, ale i pořádné výzvě. Počet robotických stvoření se vyšplhal na úctyhodnou číslovku 43. Takového Burrowera můžete ale potkat až v 17ti!!! možných formách. Stejně tak narostlo i množství tvorů, které můžete pomocí vašeho neskutečně cool kopí naprogramovat tak, aby vás příjemně povozili nebo aby vám stáli po boku při válečných vřavách.
K tomu, abyste se spřátelili i s těmi největšími plechovkami, ale vede dlouhá cesta. A to nejen skrze známé Kotle, ale své soustředění musíte zaměřit i na zcela nový strom dovedností, který se skládá z 5 větví. Pečlivě zvažovat rozdělování svých zkušenostních bodů je potřeba hlavně na začátku. Postupem času budete mít bodíků dostatek a z Aloy se pod vaším vedením stane zrzavý terminátor. V tomto stromu rozkoše si také odemykáte přístup ke zcela novým zbraním, které lze nabít doposud neznámou municí. Takové plasma koule působí dobře například na krokouše, želváky nebo vydry.
Měl jsem tu čest testovat Forbidden West na konzoli PlayStation 5. Ačkoliv jsem měl takové tušení, že hra bude vypadat parádně, byl jsem nakonec překvapen, možná až šokován. Svět Forbidden West je to nejkrásnější herní prostředí, které jsem kdy v životě viděl. Neskutečná míra detailů se tu kloubí s absolutně špičkovým nasvícením. Hra se světlem je důležitá nejen ve scenériích, ale i při bližším pohledu na postavy a mechy. Nejednou jsem se přistihnul při detailním zkoumání obličejů postav, prokrvování tváří, pohybů vlasů či tetelení lístečků na stromech. O infantilním otáčení kamerou a kochání se okolní přírodou se snad ani zmiňovat nemusím. Ačkoliv mi na disku trůni jak poslední TLOU, tak i Duch z Cušimy, tak musím bez výčitek říci, že co se týče grafické stránky, tak ani jeden ze zmíněných titulů nesahá novince ani po kotníky. Je ovšem komplikované v textu popisovat krásy změn počasí, nástup mlhy, která zaplňuje údolí, či pozorování robotických krokodýlů pod vodní hladinou. Tohle prostě musíte vidět na vlastní oči.
Guerilla Games šli ale ještě mnohem dál a celému západu vdechli život. Poznáte to především ve vesnicích, kde se pracuje, hoduje se v hospodách a stráže chodí na obchůzky po okolí. K pomyslné dokonalosti napomáhá novince i soundtrack, který lze velmi snadno zařadit do světové extra třídy. Ať už se jedná o příběhový zvrat, trable v boji nebo se jen touláte po lese a lovíte králíky či lovíte ryby, tak na vás a na danou situaci hudba reaguje a spoluvytváří nezapomenutelný zážitek tak, jako tomu bylo u prvního dílu, ze kterého si hudbu pamatuji do dnes. Není to ale jen o melodické hudbě, nýbrž své péče se dočkalo i ozvučení okolí. Vše má ten správný zvuk, zbraně o sebe řinčí, a i dopady šípů vydávají zvukovou odezvu podle toho, do jakého materiálu si to namířili.
U PlayStation 5 ještě zůstaneme. Modernější konzole nabízí dva režimy zobrazení. Zatímco jeden upřednostňuje vysoké rozlišení, ten druhý si hoduje ve vyšší snímkové frekvenci. Instantní cestování po mapě a minimální načítací časy má pak na svědomí nejen rychlé SSD, ale i povedená optimalizace. Zmínit tak musím i ovladač DualSense, který se o slovo hlásí téměř bez přestání. Napínání tětivy na luku, páčení zaseklých dveří či špikování nepřátel pomocí kopí si tak užijete na maximum.
Není ovšem všechno zlato, co se třpytí, a i já mám k Forbidden West mnohé připomínky. Tím, co mi nejvíce nedalo spát a co nejvýrazněji ohrožovalo výslednou známku, je ovládání a samotná hratelnost. Umím si představit, že mezi vývojáři probíhaly zamotané debaty o tom, jak hromadu nových funkcí spojit s těmi stávajícími a jak to všechno napasovat na těch pár tlačítek na DualSense. Vrásky na čele mi zprvu dělal nový systém volného lezení, který mi i ke konci hry přišel kostrbatý a ani po desítkách hodin jsem si na něj nedokázal přivyknout. Co se mi nakonec pod kůži dostalo, bylo tradiční kolečko, ve kterém si volíte zbraně a jejich munici. Trefit analogovou páčkou přesně ten jeden chlíveček, který v bojovém rozpoložení potřebujete, bylo mnohdy tak časově náročné, že i přes výrazné zpomalení času to Aloy prostě od nepřátel dostala pěkně sežrat. Na co si ovšem dle mého neskromného názoru nezvykne nikdo je závodění. Jedna z vedlejších aktivit je sice vymyšlena a navržena dobře, leč kolizní model vedle sebe jedoucích zvířat je od A do Z špatně. Mé připomínky k ovládání ale vyrovnává soubojový systém, který je až na zmiňované kolečko návykový a při ovládnutí složitějších schopnosti i vskutku uspokojující. Souboje s lidskými nepřáteli si můžete osvojit i na několika cvičištích, kde vám místní trenéři ukáží, jak kombinovat triky a další zákeřné triky.
Na jak dlouho vám nový Horizon vydrží? Hlavní dějovou linii jsem dokončil během prvních 20 hodin hraní. Momentálně jsem na 55 hodinách a k vyzobání mi chybí už jen několik málo otazníčků a hrstka vedlejších misí. Nad padesát hodin se dostanete i díky všemožným vedlejším aktivitám jako jsou již zmiňované prokleté závody nebo loviště, cvičiště, hraní deskových her, hledání sběratelských předmětů, hledání vyhlídek a mnoho a mnoho dalších. Několik hodin ale můžete strávit i pod vodní hladinou, pod kterou se skrývá nejedno tajemství k odhalení. Pokud se ale rozhodnete strávit několik hodin v lese a sbírat dřevo na šípy, hra vám v tom nikterak bránit nebude a vy tak máte absolutní svobodu.
Recenzi bych rád zakončil věcí vskutku vítanou. A tím je česká lokalizace. Textu a přepisů konverzací je ve hře šílené množství, o to větší palec nahoru si české Sony za lokalizaci zaslouží.
Desítky hodin jsem si ve Forbidden West užil plnými doušky. Nový Horizon předčil má očekávání na všech frontách a již se nemůžu dočkat, až si vyslechnu názory ostatních hráčů. Čekání se vyplatilo! Aloy je zpět v ještě lepší formě a na nové generaci PlayStationu tak lepší RPG zatím nenajdete. Vývojáři si k srdci vzali mnoho připomínek a nápadů, které jim po celou dobu vývoje hráči posílali a vznikl tak herní klenot, který v žádném případě nesmí chybět ve vaší herní sbírce. Některé výše zmíněné nedostatky hra zcela převyšuje dalšími faktory, které dohromady dávají maximální možnou známku a medaili, kterou udělujeme jen velmi výjimečně.
Hezky napsaná recenze , mohu se zeptat v jakem jste hrál herním režimu 60 fps.?Je tam mezi nimi velký rozdíl ?
No když to napíšu blbě, tak je tam rozdíl 30 fps, což není zanedbatelné a popravdě v těch 60ti je to prostě lepší.