Máte rádi pohádku O statečném kováři, ale chybí vám pokračování a máte třeba 80 hodin volného času? Blades of Fire vám přináší pořádně kovářskou výzvu na pomezí akční adventury a soulsovky. Přestože hra vypadá nebo hratelností působí jako z éry PS3, má své kvality a kouzlo. Jen Pavel Kříž tam teda není.
O statečném kováři…2?
Místo něj se ujmete kováře Arana, který nechal minulost za sebou, „vesele“ si ková, dokud zlá královna nesešle na celou zemi temné kouzlo – promění všechnu ocel v kámen. Následuje událost, která Arana de Liru vrhá do dobrodružství a zabere vám desítky hodin. Je to dobře, špatně? Na to se podíváme dále.
Ne snad že bych chtěl být stran příběhu tak skoupí, ale to je vlastně vše, co vám hra na začátku řekne. Dramaturgie příběhu není nic moc. Jistě, velmi rychle se dostanete do akce, osvojíte si základy, ale co do vyprávění příběhu je hra velmi pomalá. Nechybí v ní filmečky, ale je to loudavé a slušné napětí, rozplétání motivací postav a toho, co se vlastně stalo, přichází řekněme až za polovinou hry (což je v tomto případě klidně až za nějakých 15 až 20 hodin).
Hlavní premisa „musím se dostat do královského paláce, potrestat královnu a vrátit zemi klid, mír a hlavně ocel do každé rodiny“ je lemována celou řadou odboček a dalších zádrhelů, které Aran de Lira musí absolvovat, aby se nakonec postavil čelem úhlavnímu nepříteli, minulosti, osudu, smyslu života…no však to znáte. Jenže ve výsledku je to nesmírně otravné klišé. V podstatě se jedná o zadání typu „najdi tyto tři materiály/komponenty/zvonečky v oblasti brutálně zamořené příšerami a pak ti pomůžu“. Hra by tak klidně mohla mít o dvacet hodin méně a tyto překážky ji zbytečně natahují.
K udržení pozornosti a zábavnosti nepřispívají ani vedlejší postavy. Předně váš schovanec Adso je absolutně nepotřebný, pokud jde o boj. Funguje výhradně jako kronikář a podržpáka. Tvůrci se nejspíš snažili o postupné budování vztahu otce a syna, ale nefunguje to. Další postavu – konkrétně ztraceného ducha – byste chtěli přímo zabít, kdyby to ještě šlo. Tato spirituální entita, která vás doprovází jednou částí království, trpí ztrátou paměti, pomáhá vám nalézt místa, kam máte jít, nicméně její hlášky a chování jsou nehorázně otravné a opakující se. To samé Glinda a další vedlejší postavy, které nemají ve hře žádnou větší roli nebo význam. S hlavními padouchy a bossy je to naštěstí podstatně lepší, jenže k nim vedou desítky hodin hraní, což nemusí každý snést.
Soubojový systém
Když už jsme u těch padouchů a bossů, s potěšením kvituji dostatečný počet nepřátel, respektive jejich typy a styl boje. Duchové, elementálové, kostřičky, vojáci lehcí, těžcí, monstra všeho druhu…hra Blades of Fire vás dokáže překvapit, a byť se jejich set pohybů napříč hrou neliší, nutí vás být stále ve střehu, protože nevíte, jestli o pět kroků dál nevyskočí jiný typ nepřítele. Od toho se totiž odvíjí nejen styl boje, ale také zbraně, kterou musíte použít pro efektivní zranění.
K dispozici budete mít několik typů zbraní. Od malých sekerek a dýk až po těžké palice a meče. Každý druh zbraně má své výhody a přednosti. Schopnosti později determinují i získané světelné runy, vaše úroveň staminy nebo to, kolik oltářů dané zbraně dokážete najít. K tomu hra přidává také zaměření na slabá místa. V souboji můžete využívat 4 tlačítka pro směr útoku a velmi často musíte sledovat, kde je právě v tuto chvíli slabý bod v brnění.
Ukovej si sám
Jste kovář a tvůrci se toto téma snažili na maximum. Boj se tak odehrává pouze zblízka. To klade velký důraz na vaše reflexy, načasování a učení vzorců pohybu každého nepřítele. Nepřátelé mají slabosti i odolnosti proti jednotlivým typům zbraní a mohou se měnit i během boje. To klade důraz i na vás, abyste měli v arzenálu různé druhy zbraní a mohli variovat bojový styl. A co si ve hře Blades of Fire sami neukováte, to zkrátka nemáte. Z nepřátel i okolních objektů sbíráte suroviny na kování zbraní. U kovadlin, které fungují jako bonefiry, můžete – a musíte – tvořit svoje zbraně, opravovat je a ty zcela opotřebované zničit pro získání místa v inventáři.
Kování zbraní představuje zábavnou minihru, ve které bušíte kladivem do ukazatele sloupečků a snažíte se docílit co nejbližšího tvaru dle předlohy. Výslednou kvalitu a množství obnovy po boji pak určuje dosažený počet hvězd. Obecně platí, že na čím menší počet úderů docílíte maximálního počtu hvězd, tím lépe. Nechcete přece za svoje získané suroviny vytvořit meč na jedno použití, na jeden souboj s bossem.
V kovárně budete docela často, a tak je dobře, že hra vám po prvním kování umožní tuto minihru přeskočit a využít již dříve vytvořený vzor. Současně se můžete vždy pokusit vytvořit zbraň s větším počtem hvězdiček. Tento mechanismus se náramně povedl a byl velice motivujícím prvkem, když jsem se snažil kovat meč z těch nejlepších materiálů.
Mapa – jak já ji nenávidím
Musím se zmínit také o orientaci ve fantasy světě Blades of Fire – je mnohdy strašlivá. Hra vám nenabídne minimapu a nápověda, kam máte jít, je občas nejasná, a dokonce minimálně v jednom případě zcela lživá. V určité části jsem zjevně uvažoval jinak, než hra zamýšlela, a předmět použil na jiném místě. Herní nápověda mě pak stále posílala do oblasti, kde však daný předmět již nebyl. Do oblasti, ne na konkrétní místo. Takže jsem pár hodin běhal, hledal a čistil celé lokace! Vtipné jsou také nápovědy, kdy mi Adso „připomene“, že daný předmět by se dal najít někde v té oblasti, kde jsem byl před x hodinami. No jasně, kámo, to víš, že si přesně pamatuju, kde to bylo…akorát že vůbec.
Po ruce máte jen mapu celého světa. Nejenom, že se do ní musíte v případě orientace překlikávat, ale v mnoha případech je nepoužitelná. Jistě, to není jak práce z buzolou. Ale neobsahuje hloubku ani vrstvení, takže pokud jste se vypravili na nějaké místo, nemusíte se tam snadno dostat. Mapa nezobrazuje, jestli je místo někde pod zemí a zpravidla ani bližší navigaci. Naopak vyobrazené „vrstevnice“ klidně mohou být průchozí, protože se může jednat třeba jen o bránu nebo průchozí skálu. Jasně, objevování je určitě fajn, hra obsahuje spoustu zkratek, abyste nemuseli obíhat celou část. Ale když se probiju k danému místu a tam zjistím, že nemůžu vylézt, protože vstup vede z vršku věže za mostem, je to nesmírně frustrující. Pravda, v minulosti jsem nadával například na orientaci a mapu v Control a toto je jiný extrém.
Humor? Ne, díky
Blades of Fire se jeví jako temný fantasy příběh. Nabízí spoustu epických momentů a po vzoru soulsovek si po poražení bosse nebo náročnějšího nepřítele odfrknete a cítíte zasloužený pocit zadostiučinění. Tento hrdinský pocit si chcete uchovat co nejdéle, ale hra to vidí jinak. Paradoxně často do těchto příběhově silných nebo jinak emocionálních scén vkládá prvky humoru. A to ještě poměrně bizarního a hloupého. Dojem superhrdiny s mocným kladivem je tak pryč dřív, než mě rozseká skřítek. A to je zatraceně velká škoda.
