Venku řádí respirační apokalypsa, která více či méně zasáhla snad každého z nás. DOOM Eternal nám však připomíná, že by mohlo být hůř. Daleko hůř. Peklo dávno popustilo svoje stavidla a démonická invaze změnila Zemi k nepoznání. Na tohle rouška nepomůže, popadněte upilovanou brokovnici, motorovku a jde se na čerty! Pekelný král FPS je zpět!

Recenzovaná verze: PlayStation 4 Pro

Upřímně, měli jsme velký strach. Strach, že se pod rukama Bethesdy rozsype další naše oblíbená značka. Nestalo se. Tam kde byl Wolfenstein: Youngblood trapný a ubohý (Hell yeah dude) nechybí novému DOOMu pořádný koule a naprosto vymazlená hratelnost. Díl z roku 2016 považujeme za jednu z nejlepších FPS uplynulé pětiletky… a teď si představte, že Eternal je ještě lepší!

Zombíci jsou jenom na zahřátí, reálnou hrozbu nepředstavují.

Blah blah blah, ticho buď!

Pamatujete na skvělý moment z předchozího dílu, kdy váš Doom Slayer odmítl poslouchat plky o záchraně světa a pěstí rozbil ukecaný monitor? Ano, i v Eternalu se na příběh moc nehraje. Celé to povídání okolo zde víceméně jen lepí jednotlivé úrovně do celku kampaně. Příběh nám přišel oproti minule i trochu zmateně podaný a tentokrát nás ani příliš nebavilo číst zápisky v deníku. Na to je těch jednotlivých frakcí a ras příliš mnoho a samotné texty nejsou zajímavé. Prostě si z něj vezmete, že svět je už zase v p*deli, invazi pekelníků zastaví jen smrt tří temných kněží, a tradá s rotačákem do akce. I tentokrát se tak DOOM drží slavného výroku jednoho ze svých otců, Johna Carmacka, že “příběh ve hrách je důležitý, jako příběh v pornu”. To je však jediná větší postesknutí, kterou od nás směrem k Eternalu uslyšíte.

Prvního démonického kněze odpravíte hned ze začátku hry. Cesta k jeho parťákům je však trnitá.

Na zemi jako ve vzduchu

Eternal absolutně cupuje konkurenci v designu úrovní. Návrháři levelů se vytáhli a po dohrání Eternalu si uvědomíte, jak je leveldesign třeba v takovém Call of Duty nenápaditý a hloupý. Tady se nejde tupě za nosem, často je nezbytné zamyslet se kudy dál, přitom je ale prostředí natolik intuitivní, že bádat příliš dlouho nebudete. Úrovně jsou až po okraj napěchované tajemstvími a skrytými chodbami, které vedou k nějaké té sběratelské serepetičce.  Díky prvotřídnímu rozvržení úrovní je velká radost na první pohled neviditelné cesty objevovat a předměty sbírat. Opět bravo!

Pekelná nákaza doslova prorůstá Zemí.

Rychlá a přesná muška je jen polovinou úspěchu, tou druhou je bezchybná orientace v terénu. Místy jsme si připadali jako ve zvrácené FPS verzi legendárního Maria (ohnivé bičíky to jen umocnily). DOOM Eternal velice často opouští mantinely akční střílečky a stává se nefalšovanou plošinovkou. Protagonista Doom Slayer umí nejen skákat dvojskokem, dokáže se také bleskurychle přesouvat do všech směrů, šplhat po stěnách a zhoupnout na hrazdě.

Eternal je místy více plošinovka než střílečka.

Bez osvojení pohybu z vás i při sebelepší mušce místní pekelná havěť nadělá paštiku během pár sekund. Klíčem je se neustále hýbat, dorážet v brutální animaci světélkující démony a pálit kolem sebe. Pohyb i střelba je krásně přirozená a ani s gamepadem v ruce a vypnutým autoaimem jsme neměli s ovládáním nejmenší problém. I tak klobouk dolů před těmi, co dokáží projít hru na obtížnost ultra-nightmare, tedy nejtěžší dostupné obtížnosti, ve které znamená smrt totální konec hry. My si to s pekelnými hordami nakonec rozdali na druhou nejvyšší obtížnost “Ultra-Violence” a místy jsme měli co dělat. Tedy minimálně do doby, kdy jsme nasbírali většinu zbraní a vylepšení, pak smrtí razantně ubylo a začali jsme démony plynule šmelcovat po stovkách.

Přečti si  Společnost Microsoft údajně nakoupila reklamní prostor pro Starfield na tento rok, říká zasvěcenec
Dorážet nepřátele je nejen efektivní ale i nezbytné. Na automatické doplňování zdraví se tady nehraje.

Hratelnost je tedy na první pohled prakticky totožná s předchozím dílem. S neustále se rozšiřující sbírkou kvérů putujete od arény k aréně a kosíte pekelnou havěť. Jenže v DOOMu platí více než kde jinde staré známé “nespravuj, co není rozbité”.

Prostě vám to nedá a budete se snažit sesbírat všechno. Vedle kosmetických blbůstek je ve skrýších možné najít i důležitá vylepšení postavy.

Co nového pod sluncem?

Z již napsaných řádků by se mohlo zdát, že si Eternal prostě zarputile jede v kolejích vyjetých jeho čtyři roky starým bratříčkem. No a do značné míry je to i pravda, ale v tomhle případě nám to ani v nejmenším nevadilo. V první řadě je vše vyladěnější, dotaženější a možností jak zatočit s nepřáteli je ještě více. Nějakých větších novinek jsme se ale přeci jen dočkali. Nově máte k dispozici vesmírnou loď, která je jakousi základnou pro našeho protagonistu. Na lodi se můžete nejen přehrabovat v nasbíraném harampádí a poslouchat sesbírané songy, ale nabízí i další možnosti vylepšení postavy.

Typů úprav Doom Slayera a jeho hračiček je přehršel. Vedle obligátního vylepšování zdraví, štítů či munice, jde piplat i každou zbraň zvlášť. Na kvér můžete instalovat dva odlišné módy, které hratelnost jednotlivých smrtících nástrojů výrazně mění. Každý mód lze navíc dále vylepšovat a po splnění určité výzvy ve stylu “Ustřel granátometem 25 automatických střílen z Arachnotrona”, odemknete další parádní vychytávku, díky čemuž se stanete ještě smrtonosnějšími. Pocit ze střelby je naprosto famózní a je jedním z hlavních důvodů, proč jsme si tuhle pekelnou řezničinu tolik oblíbili.

Doomhunter, groteskní kombinace démona a tanku, je prvním bossem hry.

Zbraně i módy jsou z velké části shodné s minulým dílem, což je trochu škoda. Pár nových bouchaček bychom uvítali. Do arzenálu hlavního řezníka však přibyl mrazicí granát a šikovný plamenomet, po jehož použití ze zapálených nepřátel srší záplava brnění. I v ansámblu nepřátel zůstali autoři relativně konzervativní. Zpět jsou tak všichni známí, byť třeba takový mancubus vypadá podstatně jinak. Na druhou stranu všichni noví nepřátelé dávají v kontextu hry smysl a do střetnutí přináší nové prvky. Taková agilní hadovitá monstra Whiplash se naučíte spolehlivě nenávidět. Minule nám trochu chybělo více střetnutí s bossy, těch sice přibylo, ale rozhodně neplatí, že čekají na konci každé úrovně. V Eternalu je ale každé střetnutí obrovským adrenalinovým masomlýnkem a jednotlivá monstra jsou ikonická dost na to, aby se neomrzely ani po opakovaném průchodu hrou.

Tenhle hbitý démon dokáže potrápit, mrazící granát mu však hravě přistřihne ocásek.

Zcela nové jsou tzv. “Slayer Gate”, které po odemknutí speciálním klíčem zpřístupní pořádně tuhé výzvy v arénách zcela oddělených od úrovní. Věřte nám, že na vyšší úrovně obtížnosti jde o vážně obtížná střetnutí, jejichž zdolání je vykoupeno mnoha pokusy. Ten skvělý pocit, kdy poslednímu z démonů v povedené animaci utrhnete palici je však k nezaplacení.

Přečti si  GhostWire: Tokio bude vyžívat DualSense pro „Šestý smysl“ a Elementární síly
Do jámy lvové a na mancuba v ní!

2v1

Očekávanou novinkou byl již dlouho před vydáním avizovaný asymetrický mutiplayer, ve kterém se proti sobě postaví jeden hráč v roli Doom Slayera a dva ve slizkých kůžích démonů. Pekelníci musí ze světa sprovodit Doomguye dříve, než je svými udělátky naporcuje. Má to však háček, smrt hřáčského démona není definitivní a k vítězství je tak potřeba zabít oba démony během okénka dvaceti sekund. Právě tak dlouho totiž trvá, než se vzkřísí s polovinou životů.

Tentokrát jsme Doom Slayera dostali, jak dopadne odveta?

Multiplayerová klání ozvláštňuje volba různých schopností mezi koly a ansámbl pětice různých démonů z kampaně, za které lze lidského hráče prohánět. Každý má samozřejmě odlišné schopnosti, ale i pohybová specifika, díky nimž se za každého z nich hraje podstatně jinak. Takový Archvile spoléhá na kontrolu bojiště a možnost teleportace, mancubus zase na velkou palebnou sílu vyváženou pomalejším pohybem. Všechny postavy lze samozřejmě upravovat co se týče vzhledu a mírně i v oblasti schopností.

Hratelných démonů je celkem pět, každý s unikátním souborem schopností.

Z několika desítek doposud odehraných her nám přijde, že se tvůrcům povedlo jednotlivé strany relativně vyvážit, i když přeci jen častěji vyhrávala strana hrající za démony. Na druhou stranu zkušený Slayer nadělá z nekoordinované dvojice démonických hráčů fašírku během chvilky. Ač tkví největší síla Eternalu v dobrodružství pro jednoho hráče, musíme říci, že se nám multiplayerová složka líbila, desítky hodin v ní však nejspíš nestrávíme. Každopádně chválíme za snahu o svěží vítr do zažitých pořádků mutliplayerových klání.

Za Revenanta si krátce zahrajeme i v kampani.

V doprovodu metalu

Série DOOM se od nepaměti pyšní famózním metalovým hudebním doprovodem. Eternal není jiný a hudební i zvuková stránka krásně akceleruje tanec smrti na obrazovce. Nařezané rychlé skladby ve vypjatých momentech doplňují pomalejší zlověstné chorály ve chvílích klidu. Krásně temná a přitom zároveň barvami oplývající grafika z minulého dílu je také zpět, byť  se samozřejmě dočkala změn adekvátních pro vydání v roce 2020. Sice v tom shonu nebudete mít příliš čas zkoumat detaily, ale ostudu hře rozhodně nedělá. Prvotřídní jsou také animace, které si vychutnáte zejména díky bezpočtu možností “glory kills”.

Doomguy s mazlíčkem.

V počtu změn se mohli autoři přeci jenom malinko rozšoupnout a fakt, že jde tak nějak o více toho samého, je jediným důvodem, proč jsme neprovětrali naši “MUST HAVE” nálepku. Pozornějším hráčům navíc neujde spousta tu menších, tu větších vylepšení, které DOOM Eternal brousí do podoby klenotu mezi současnou FPS tvorbou. Pokud se vám DOOM z roku 2016 líbil (jako nám) budete Eternal milovat (jako my). Kandidát minimálně na akční hru roku je na světě!

Vývojáři: id Software, Panic Button Games

Vydavatel: Bethesda

Datum vydání: 20. března 2020

Cena v PS Store: 1.799,- Kč

Velikost hry: 41.34 GB

Multiplayer: Ano

Platformy: PlayStation 4 (Recenze), Xbox One, Nintendo Switch, PC

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno