Hru Funko Fusion jsem vnímal jako oslavu fanouškovství, sběratelství a celé té zábavné pop kultury, která se s plastovými figurkami s velkou hlavou pojí. Jenže výsledek je katastrofální. Jak to? Inu, stačí vzít všechno to, co jste na hrách nenáviděli už před takovými 20 lety, smíchat to s několika populárními značkami a vydat jako jeden celek.
„Funkofonní“ univerzum není špatné, ale…
Funko Fusion nevypadá na papíře zle. Jedná se o akční adventuru v takovém specificky ztřeštěném stylu, připomínající oblíbené LEGO hry. Spojení rozpohybovaných Funko pop figurek s oblíbenými filmovými a seriálovými značkami, o kterých jsme věděli v podstatě už předem, nás nalákalo a ve mně osobně vzbudilo až dětsky nadšené očekávání jako „jupííí, konečně si můžu s figurkami opravdicky hrát“. Jenže chyba lávky. Výsledek je tragický, nudný a v těch nejlepších pasážích při nejlepším sterilní.
Řekni mi, co po mě chceš
Příběh je extrémně jednoduchý: v továrně na Funko figurky se objeví zlý padouch Eddy a náš oblíbený maskot Freddy (slyšíte ten humor, jo?) po impozantní bitvě skončí notně oslaben ve své krabičce. A jen dostatečný počet zlatých korunek ho dokáže postavit zpátky na vinylové nožky. A tak musíte projít 7 světů po pěti úrovních, sbírat korunky a… dělat pořád dokola to samé do absolutního znechucení (což trvá zhruba hodinu a každá další minuta strávená ve hře je na sílu).
Hlavní náplň hry Funko Fusion se obecně skládá ze střílení a řešení hádanek, což zní jako docela švanda. V praxi to ale znamená ohromnou porci bloudění po lokacích, hledání většího či ještě většího množství předmětů, back trackingu, nadávání a otazníků, co že to mám vlastně dělat? Jistě, pár nápověd dostanete. Aktuální zadání se objevuje v pravé dolní bublině, jenže občas se stane, že se aktuální aktivita, kterou máte splnit, jednoduše nezmění. Po splnění daného kroku tam stále trčí předchozí činnost, i když by se evidentně mělo někde něco spustit.
To ale není největší problém. Ve velké míře chybí nějaký systém navigace, na mapu zapomeňte rovnou. Prostě si musíte pamatovat, kde a co najít a jak a kam to donést. Nebojte se, nejrůznější předměty budete nosit tak často, že vás to z prvotního rozčarování bude už jen nudit. Ani technicky není tato činnost komfortní. Předmět můžete nést jen jeden, přirozeně v té chvíli nemůžete bojovat a samozřejmě se v té chvíli někde vynoří nepřítel. Pokud kolem sebe nemáte dost místa nebo jste v úzké chodbě, předmět nemůžete snadno a rychle odhodit. Nepřátelé se mnohdy vynořují i zcela nelogicky třeba v rohu místnosti, přiletí z potrubí nebo se prostě teleportují asi z vesmíru a vpadnou vám do zad.
Nekonečné střílení a ty nejnudnější mise, které vás napadnou
Další častou (a poslední) aktivitou je střelba. Ovládáte plastovou figurku a tomu střílení taky odpovídá – naprosto jalové a bez zážitku. Můžete sice najít různé zbraně, ale zážitek to nikterak nevylepšuje. Naopak, byť je inventář malý, práce s ním je těžkopádná a při větších přestřelkách nepraktická. Pomocí šipek totiž musíte nejdřív zvolit daný objekt, další šipkou nasadit, a až poté můžete předmět použít. Základní zbraň je po ruce hned a s neomezenou municí. Spousta úrovní je navíc koncipována tak, že musíte například sestřelit určitou sekvenci světel a přesně mířit. Mezitím se ovšem objevují nepřátelé – neustále dokola.
Jaké jsou nejotravnější a nejhorší mise v jakékoli hře? Pokud jste odpověděli doprovod nebo ochrana NPC postavy či objektů, na hru Funko Fusion určitě zapomeňte. V podstatě v každé sadě levelů se vyskytuje jedna celá úroveň, ve které musíte najít x předmětů, zvířátek nebo postav, které musíte dovést z místa A do místa B. Kromě toho, že už samá náplň je nudná, v mém případě docházelo také k tomu, že se NPC postavy někde zaseknuly a v jednom případě pro jistotu jedna z nich zmizela. Možná byla zraněná, ale pokud není v dohledu, nezjistíte to. V případě zaseknutí malého dinosaurátka došlo navíc ke komické situaci, kdy se po uvolnění jednoho zaseknul druhý, pak třetí a svou pozici v neviditelné „překážce“ si pravidelně každý dinosaurus měnil. V případě doprovodu parťáka zase může dojít k tomu, že se nepohne dál, dokud je v okolí alespoň jeden nepřítel. K mé smůle byl zaseknutý někde mezi lopuchy, takže nepřiběhl, a já asi půl hodiny hledal způsob, jak kouli posunout dál. Někdy jsou nepřátelé zcela mimo dosah vaší zbraně, a dokonce i hranice hry – zkrátka se za ním nedostanete, ale vězte, že i přes tyto hranice na vás může střílet – asi nějaké „kouzlo“. Herní mechanismy a hratelnost jsou pár slovy příšerné, repetitivní, frustrující.
To si uvědomíte i u souboje s bossy, které mají jeden jediný mechanismus – vystřílet z nich fialový sliz, ten odnést v dostatečném množství do určené nádržky a pak už to jen celé dostřílet bez většího zaujetí do konce. Aby toho nebylo málo, v souboji s middle bossy přichází ještě jeden extrém. Struktura se skládá z provedení 3 kroků, po kterých se souboj dostává do druhé fáze. V ní musíte znovu provést sekvenci těchto tří kroků, abyste ve třetí fázi souboje – „překvapení“ – provedli tutéž sekvenci. Nechápu a nerozumím, komu z vývojářů toto přišlo jako zábava.
Přemýšlím, zda zmínit ty dva světlé momenty, které nastaly. Hra Funko Fusion je totiž neskutečně slabá a nerad bych vzbudil přehnaná očekávání o její kvalitě, ale budiž. Svět pod licencí The Masters of the Universe nabízí poměrně solidní hádanky založené na aktivaci a procházení portálů. Tato část byla zábavná a přinášela to, co jsem od hry celou dobu čekal – mix plnohodnotných hádanek a souboje. Druhý prvek byl ve světě Scotta Pilgrima, kde se po vzoru filmu každá úroveň skládá ze souboje s bossem (ex-partnerem či ex-partnerky Ramony Flowersové) a v jistý moment nastal okamžik, který jsem situaci vyřešil přesně po vzoru filmu a zafungovalo to. V tento moment jsem pocítil jednu z mála radostí celé hry – spojení znalosti filmu, značky a určitého fanouškovství. Na tom dle mého soudu měla být postavená celá hra, jenže těchto momentů je velmi málo a zapadají pod sutí repetitivních aktivit.
Licence jako hlavní lákadlo je málo
Když se podíváme na přítomné licence, jsou relativně slušné – Scott Pilgrim, The Thing, Jurský park, Battle Star Galactica. Pro každého je tu něco. A to je paradoxně problém. Jelikož je potřeba projít všech 7 světů, ideálně byste měli znát a milovat všechny přítomné značky. Já znal zhruba polovinu a absence vědomostí byla znát i při samotném hraní. Navíc Funko Fusion se tváří jako velké univerzum, tudíž s postavami jedné značky můžete hrát kapitoly z jiného světa, jakmile si ho odemknete. Hra vás dokonce k tomuto cross-overu nutí, protože vedlejší a skryté světy (tzv. Cameo úrovně) si odemknete jen kombinací předmětů a schopností různých postav.
Musím se však pozastavit nad tím, jak k těmto cameo projektům tvůrci přistoupili. Oznamovací trailer mě nalákal na Návrat do budoucnosti. Jak to vypadá v samotné hře? Jedná se o jeden skrytý, krátký level, pro jehož zpřístupnění musíte nejdřív najít místnost, případně něco posbírat, vyřešit hádanku, a až poté máte přístup si tento bonus užít. K tomu je však potřeba mít ve hře už něco odehráno, mít odemknuté potřebné předměty a postavy a nějaký ten level a celý svět dokončený. Vzhledem k výše uvedeným „kvalitám“ hry bylo dosažení tohoto milníku mým vrcholem a těch 16 hodin ve hře jsem tímto utnul, nadobro.
Ze všeho toho rozčarování bych zapomněl na collectibly. Sbírat toho můžete mraky. Některé objekty jsou nutné pro odemknutí primárního vybavení a mnohem víc jsou jen pro váš pocit, že jste to dokázali. Odměnou vám může být třeba bonusová postavička. Jenže počty jsou tak vysoké, nesmíte vynechat ani jeden a vyžadují opakované hraní některých levelů, že to za to prostě nestojí a rád bych si ponechal psychickou příčetnost, která po hraní Funko Fusion rapidně klesla.
































