Vývojáři ze studia Relic Entertainment jsou mezi hráči RTS pojem. Ať už jde o strategické bitvy z univerza Warhammeru 40k či reálnější bojiště druhé světové války, byl Relic vždy příslibem jisté kvality. Vydání třetího Company of Heroes letos v únoru však hráče a kritiku dost rozděluje. S vydáním konzolové verze jsme se tak sami s gamepadem v ruce vydali do Itálie a Severní Afriky první poloviny čtyřicátých let minulého století vyzkoušet virtuální bojiště na kanady.
Recenzovaná verze: PlayStation 5
I když je moje paže již prakticky srostlá s gamepadem od PlayStationu, přesto čas od času dostanu chuť na RTS s vidinou toho, že tentokrát se třeba povede nemožné a šiky svěřenců půjde posílat pohodlně vstříc zástupům nepřátel i na konzoli. Světe div se, Company of Heroes 3 v konzolové verzi po této stránce vlastně až na pár zádrhelů vlastně slušně funguje. Ovládání je přesné a intuitivní. S trochou šikovnosti budete i díky spíše skromnějším rozsahům zdejších virtuálních armád brzy rozdávat desítky rozkazů za minutu do několika vteřin. Problémy hry bohužel leží trochu někde jinde.
Tažení na tahy
Pomineme-li na chvíli multiplayer, největším tahákem třetího dílu měla být „dynamická“ kampaň pro jednoho stratéga, na kterého čekají na pobřeží jižního cípu apeninského poloostrova spojenecká vojska, jež je potřeba dovést ke slavnému vítězství. Zde se poprvé v sérii dostává ke slovu tahová strategická mapa (logicky Itálie), na které máte své tažení po vzoru třeba Total War pečlivě plánovat.
A tím se dostáváme asi k největšímu úskalí hry. Ona velkolepá kampaň je totiž jedna velká nuda. Strategie běžně příliš nehraji, nutnost ovládání gamepadem jsem považoval jako za jasný hendikep, přesto je hraní kampaně i na vyšší obtížnosti kvůli slabé inteligenci nepřátel procházka růžovým sadem. Autoři představují mechaniky správy armád, podpory a poměřování síly jednotlivých bojových jednotek, v konečném důsledku jsem měl však pocit, že na ničem z toho nezáleží.
Když na sebe na tahové mapě narazí vaše jednotky s těmi nepřátelskými, nastává střet, který můžete vyřešit automatickým výpočtem, nebo si vše vyříkat v bitvě. I když mi hra ukazovala, že síla mé jednotky je nesrovnatelně nižší než nepřítele, na samotném střetnutí to nebylo poznat. Soupeře bez větší námahy přejedete a jede se dál. Nepomáhá ani to, že se jednotlivá střetnutí brzy začnou opakovat a zadání jsou podobná. Po pár hodinách se vše zvrhne v nudné odklikávání příkazů na mapě na základě doporučení nadřízených s nulovým charisma a následné dehonestaci nepřítele na bitevním poli. V průběhu tažení navíc nelze obtížnost zvýšit a jediná možnost je tak restart. To samozřejmě po třeba patnácti probojovaných hodinách vážně nepotěší.
Italská kampaň obsahuje i několik příběhových misí, které zbytek obsahu jasně převyšuje, balastem mezi nimi se však není zábava probíjet a já po grafickém bugu v podobě divného barevného filtru tažení na italské frontě nakonec odložil.
Pouštní Lišák a jeho pohůnci
Díky bohu hra obsahuje i (podstatně kratší) kampaň klasického střihu, ve které se ujmete vojsk nechvalně proslulých Afrikakorps v čele s obávaným stratégem Erwinem Rommelem v hlavní roli. Kampaň po vzoru stářích dílů je podstatně lepší a hráč v nich netradičně hraje za „ty zlé“. Misí samotných je bohužel jen necelá desítka a během šesti až osmi hodin je hotovo. Při samotném hraní je však v klasické kampani ukryta poctivá zábava a mise jsou dostatečně různorodé. Dobře navržené jsou i samotné mapy, které nechávají skvěle vyniknout hlavní devízu COD 3 v podobě důrazu na manévrování a využívání krytí a terénu.
Tažení v Severní Africe tak vychází jako jasný vítěz, snad jediným větším problémem je zvláštní podání příběhu. Jako by se autoři trochu styděli za to, že nechají hráče pustošit africká území v uniformách nacistického Německa, snažili se vše vyvážit vyprávěním z pohledu tehdejšího tamního obyvatelstva. Mezi jednotlivými misemi jsou tak servírovaný nehezké a špatně zrežírované cutscény se statistickými obrázky, kde se snaží autoři vyprávět osud židovské rodiny z Libyjského Benghází. To však působí vlastně dost nemístně a na Rommelovo tažení je roubováno křečovitě. Nehledě na to, že příběh samotný klouže dost po povrchu a celá složka tak působí jako záležitost šitá horkou jehlou jen tak do počtu.
Čtyři frakce, desítky jednotek
Hratelné frakce jsou celkem čtyři. Se třemi z nich hráče seznámí mód pro jednoho hráče, za Wehrmacht si však zahrajete pouze v multiplayeru. Ten se naštěstí povedl a přetahování se o území a výtěžné body skvěle baví. U každé ze stran konfliktu, které tvoří Američané, Britové a německý Wermacht s Afrikakorps nabízí tři rozdílné zaměření (battlegroups). V rámci zaměření si poté za vyválčené body volíte různé aktivní i pasivní schopnosti. Je libo výsadek parašutistů do týla nepřítele, nebo zničující nálet Štuk? Bitvy se odehrávají ve formátu 1v1 až 4v4 a oproti singleplayerovém klání proti bezzubé AI se občas dočkáte i obrazovky s nápisem „Defeat“.
Po vizuální stránce je třetí COH vlastně celkem zklamání. Jasně, na virtuální bojiště budete koukat převážně z výšky a nepříliš detailních jednotek si tak v zápalu boje tolik nevšimnete, zamrzí však po stránce designu celkem strohé prostředí. Těch pár cutscén z kampaně je pak vyloženě ošklivých. Ani efekty destrukce nakonec nejsou úplné terno a absenci pouštních bouří či podobných jevů v africké kampani nejde označit jinak než za promarněný potenciál.
Zhouba nejen současných videoher opět v akci
Za zmínku jistě stojí i bugy. Občasný grafický nesmysl, či zmateně pobíhajícího vojína do zdi bych ještě přešel (hrůzy války ostatně mají mnoho podob). Perné chvilky však nastávaly například v situacích, kdy se hra po splnění podmínek střetnutí v italské kampani „zapomněla“ vyhodnotit a nezbylo než tvrdý restart. Obvykle nepomohlo ani načtení uložené pozice a střet se tak musel rozehrát od začátku. Vzhledem k tomu, jak stereotypní dokáží být, jde o další hřebík do podstatné části hry pro jednoho hráče.
Můj vztah k COH 3 se během poměrně dlouhého hraní dost vyvíjel. Zatímco zpočátku jsem vlastně dost chápal nešťastné nářky fanoušků (na Steamu dostala hra naloženo pořádně), postupně jsem si na některé neduhy zvykl a začal si užívat lety prověřenou hratelnost. Multiplayer baví velmi dobře a potěšilo i tažení v Severní Africe. Dynamické kampani v Itálii však chybí vyváženější obtížnost a pečlivě navržené mechanismy. Uvidíme, kam se hra posune postupem času, ona i legendární dvojka byla k dokonalosti vypilována spíše až časem.
P. S. Hra obsahuje i položku obchodu, která je momentálně zcela prázdná. Jaký styl mikrotransakcí si pro nás Relic chystá, je tak zatím nejasné. Vypadá to minimálně na placené skiny na jednotlivé jednotky. Jestli je tento přístup ok, necháme na vás.
Vývojáři: Relic Entertainment
Vydavatel: Sega
Datum vydání: 30. května 2023
Cena v PS Store: 1.599,- Kč
Multiplayer: Ano
Platformy: PlayStation 5 (Recenze), Xbox Series X/S, PC
Herní doba: 30-40 hodin
