RECENZE: Pragmata – Měsíc, stroje a jedno nečekané přátelství

Capcom se po letech vrací s novou značkou – a Pragmata je přesně ten typ projektu, který se nebojí riskovat. Kombinuje akční sci‑fi thriller, emotivní příběh o dvou ztracených duších a unikátní soubojový systém, který vás donutí přemýšlet i improvizovat. Po dohrání mám jasno: Pragmata není dokonalá, ale je to jedna z nejzajímavějších her, jaké Capcom za poslední roky vytvořil.

Vztah Hugha a Diany tvoří emocionální jádro příběhu Pragmaty. Diana je mladá, svěží mysl, která se poprvé učí o lidstvu, a Hugh je zatvrzelý, cynický muž po čtyřicítce, který se nikdy neoženil ani neměl děti. Jistě, pracuje s posádkou na různých zakázkách, které plní, ale většinou je to samotář. Práce po boku Diany nutí Hugha v některých ohledech konfrontovat se svým statusem samotáře. Truchlí nad ztrátou svých kolegů z posádky – svých přátel – a začíná se dívat mimo svůj vlastní světonázor. Učí Dianu o Zemi a o tom, jak lidé fungují, a přitom se učí a zpracovává svůj vlastní život. 

Mezi nimi je krásná dynamika – Hugh se k Dianě chová tak trochu jako otcovská postava, ale spíše je pro ni jako důvěryhodný učitel. A jako v každém dobrém příběhu s učitelem, i jeho student ho nakonec hodně naučí. Jasně, je to trochu klišé a občas se to k těmto klišé velmi přiklání, ale je velmi milé sledovat, jak se to odvíjí. Hugh je skutečně hrdý, když se Diana učí, přijímá a aplikuje znalosti, a Diana si Hughova vedení hluboce váží a oceňuje ho. V průběhu celého zážitku jsou malé, dojemné momenty, díky kterým stojí za to celý zážitek. 

Samotná zápletka je jednodušší. Základna je ovládána rogue AI jménem IDUS, která má vlastní plán a nehodlá nechat nikoho odejít. Postupně odhalujete, co se na stanici stalo, proč je Diana tak důležitá a jaké tajemství Lunafilament – technologie, která dokáže „tisknout“ celé prostředí – skutečně skrývá. Příběh není revoluční, ale drží tempo a nikdy nepřekáží tomu hlavnímu: hratelnosti.

Prostředí design úrovní

Ačkoliv se celá hra odehrává na měsíční základně, vizuální rozmanitost je překvapivá. Lunafilament umožňuje vytvářet simulace prostředí, takže se během hraní dostanete do digitální verze New Yorku, zarostlých biolaboratoří, průmyslových hal i otevřených exteriérů s nízkou gravitací. Každá oblast má vlastní identitu a jasně čitelné vizuální motivy.

Nejvíc mě dostala právě simulace New Yorku – ulice, které vypadají jako z jiného světa, ale zároveň jsou deformované, rozpadající se a místy doslova prorůstají stěnami základny. Je to krásné i znepokojivé zároveň. Capcom tu ukazuje, jak moc RE Engine stále zvládá – od detailních textur až po výborné nasvícení.

Pragmata není open world. Je to lineární akční adventura s jasně danou cestou, ale s množstvím odboček, tajných místností a výzev. Level design připomíná Resident Evil 4 – postupujete vpřed, ale vždy je tu pár míst, kam se můžete vrátit s novými schopnostmi.

Shelter, váš hlavní hub, funguje jako místo pro upgrady, odpočinek a interakce s Dianou. Postupně se rozšiřuje, přidává nové funkce a otevírá challenge mise, které prověří vaše reflexy i kreativitu. Post‑game obsah je překvapivě robustní a nabízí další hodiny hraní.

Jediný výraznější problém jsou checkpointy. Pokud zemřete, hra vás často vrátí až do Shelteru, i když jste před chvílí prošli checkpointem. To zbytečně narušuje tempo a působí archaicky.

Gameplay

Právě hratelnost Pragmaty z ní dělá tak ambiciózní hru. Putování světem není nijak zvlášť speciální – jde o poměrně přímočarou hru s průzkumem z pohledu třetí osoby a drobnými záhadami z prostředí – ale její boj je tajnou přísadou, která dělá Pragmatu tak výjimečnou.

Souboj v Pragmatě má svou první vrstvu, stejně jako mnoho jiných stříleček z pohledu třetí osoby střílečkou přes rameno – namíříte na nepřítele jednu z mnoha různých zbraní a stisknete spoušť, abyste vystřelili – ale právě to, co je navrchu, ho dělá tak jedinečným a magickým. Kdykoliv zamíříte na nepřítele, Diana spustí hackovací minihru – grid, ve kterém musíte rychle navigovat ikonku skrz uzly, vyhýbat se překážkám a aktivovat modifikátory. Hackování probíhá v reálném čase, takže zatímco řešíte puzzle, nepřátelé vás stále tlačí. Jakmile dokončíte hacknutí, nepřítel se „otevře“, odhalí svou elektroniku a umožní vám způsobit větší poškození.

V každém daném střetnutí budete mířit, střílet, sekat, procházet prostředím a strategizovat najednou. Zpočátku je to hodně na zpracování, ale když to všechno zapadne na své místo, je to neuvěřitelný pocit. S dalšími možnostmi a vylepšeními, které se odemykají v průběhu hry, se boj stává uměním. Zní to chaoticky? Je. Ale zároveň je to extrémně návykové. Postupně získáváte nové modifikátory – zmrazení, korupci, oslabení, přesměrování útoku na jiné roboty. V pozdějších fázích hry se z každého souboje stává taktická šachová partie, kde kombinujete hacky, zbraně, gadgety a pohyb. Díky tomu je každé střetnutí přinejmenším napínavé a samotná bojová hratelnost nikdy neztratí svou atraktivnost.

Bohužel, i když je design boje fenomenální, vyvážení obtížnosti ve hře je trochu chaotické. Bossové jsou spíš jednodušší, zato běžné arény dokážou být brutální – hlavně když se na vás sesype několik typů robotů najednou. Žonglování s hackerskými sekvencemi více nepřátel, uhýbání jejich útokům a snaha o mikromanagement všeho při zachování zdraví a pozice je vyčerpávající a působí mnohem obtížněji než kterýkoli jiný boss ve hře. Obzvláště frustrující to začíná být v zadní polovině hry, kdy nepřátelé začnou způsobovat obrovské množství poškození. S občasným „poklesem“ poškození ve hře se smiřuji, zvláště pokud se jedná o bosse, ale pokud zabití každého náhodného nepřítele trvá pár minut a vy jich musíte zabít tucet, abyste mohli postupovat, zážitek ze hry se začíná trochu vytrácet.

Nepomáhá tomu ani konkrétní nepřítel v závěrečné fázi hry, který je na začátku střetnutí prakticky neviditelný a je schopen chytit Hugha a donutit Dianu k rychlému řešení hackerské hádanky s příliš krátkým časem. Tento problém se nezmírňuje ani při hraní na lehčí obtížnost a existuje jen málo možností přístupnosti, takže pokud si chcete zahrát, musíte se s tím prostě probojovat. Volitelné „tréninkové výzvy“ ve hře jsou ještě intenzivnější, ale ty jsou jen volitelné.

Celkově

Pragmata je hra, která má chyby, ale zároveň obrovské srdce. Je to směsice inspirací – Resident Evil, Vanquish, Doom, Dead Space – ale zároveň působí jako něco vlastního. Hugh a Diana tvoří jednu z nejpamátnějších dvojic posledních let a soubojový systém je natolik unikátní, že si ho budete pamatovat ještě dlouho po dohrání.