Léta chystaný spektákl z oblíbeného univerza Warhammer 40k s podtitulem Space Marine II na mne působil jako ultimátní „chlapácká“ hra, na kterou jsem se těšil jak alkoholik na ranní vyprošťováček. Jen považte, trojčlenné týmy po zuby ozbrojených Ultramariňáků, tedy prakticky chodících tanků, se ve jménu Císaře a bratrství staví invazi nepřátelské rasy i zrádným silám kacířů, aby zachránili celý hvězdný systém před takřka nevyhnutelnou zkázou. Zní to našlapaně, no ne?
Recenzovaná verze: PlayStation 5
Vysypu to ze sebe hned takto na úvod, Warhammer 40,000: Space Marine II (dále jen SMII) je pro mne asi největším zklamáním za poslední roky. Hra přitom zdatně klame tělem. Snad ještě nikdy jsem neměl pocit, že sice můžete vzít prakticky jakýkoliv desetiminutový úsek ze hry, který osamoceně bude působit skvěle, ale hra jako celek taková není. Recenzi bych chtěl pojmout trochu netradičně a provedu vás pocity z prokaučovaného potenciálu.
Za Císaře!
V kůži degradovaného poručíka Tita (alias protagonisty původní hry) dostanete do své úderné jednotky další dva ostřílené Ultramariňáky. Trojčlenný tým hrdinů se vydává na výpravu, spočívající ve snaze minimalizovat důsledky masivní invaze Tyranidů na planetu Kadaku. Postupně se celá situace samozřejmě zkomplikuje a v devíti příběhových misích (včetně té úvodní) padnou vaší rukou nejen masivní hordy hmyzáků z řad Tyranidů, ale i zástupy kacířů, kteří propadli vábení Chaosu. Ač se počet misí může zdát poměrně nízký, jsou (občas až přehnaně) rozsáhlé a hra je i vzhledem svým četným problémům, ke kterým se dostanu později, vlastně dlouhá až až.
Všechno začíná skvěle, první řekněme dvě hodinky z celkových přibližně dvanácti, které vám dohrání hlavní příběhové kampaně zabere, vše funguje jak má. SMII je sice až absurdně lineární a plný neviditelných zdí, to však není nic, co by mi v zábavě překáželo. Ucelený lineární zážitek jsem ostatně očekával. Úvodní tutoriálová mise hráče seznámí se soubojovým systémem, začínají sice vyvstávat menší nepříjemnosti zejména ve větších chumlech nepřátel, ale vše působí solidně a hra baví. Už v úvodních chvílích nechybí pořádná dávka epiky (což je ostatně jeden z kladů hry jako celku) a na bitevní bark se po dobře odvedené práci poprvé dostáváte plni očekávání, jaká že to dobrodružství a překvapení si pro vás autoři připravili.
Jen šedivá to může být
Asi první věc, co mě ve hře zarazilo, byla grafika. V konečném důsledku nejde o zápor (vlastně naopak), osobně jsem však zpočátku bojoval s tím, že hra při libovolném nastavení jasu měla podivně vybledlé až šedivé barvy. Na obrazovce tak vše nepříjemně splývalo a i jinak hezká grafika působila nevábně. Postupně jsem přišel na to, že pokud máte HDR v konzoli nastavené na „When supported“, při zapnutí hry se HDR automaticky vypne. Pomohlo až přepnutí režimu do „Always On“ následná rekalibrace přímo ve hře. Po této úpravě již vše začalo vypadat jak má a mezi vyložená pozitiva hry bych zařadil skutečně povedené grafické zpracování. Zejména výhledy dokáže SMII nabídnout naprosto úchvatné.
Tři versus armáda
Jakmile jsem se vehementně (a zpočátku s nadšením) začal prokousávat kampaní, začaly se objevovat další a další problémy. Asi do poloviny hry jsem hrál na obtížnost HARD, kde mě na cestě provázeli dva počítačem řízení spoluhráči. SMII je vlastně celkem unikátní kombinací 3rd person střílečky a mlátičky na blízko, kterou kromě prvního dílu (logicky) nabídl třeba skvělý Evil West (je paradoxní, že právě zjevně levnější a méně ambiciózní Evil West dělá skoro všechno lépe). Nepřátel se na vás však valí hordy, což je sice na jednu stranu působivé, na tu druhou to na bojišti tvoří často šílený chaos. Nezřídka jsem tak měl pocit, že nad osudem postavy nemám moc kontrolu.
Ze všech stran na vás lítají projektily, nebo se řítí menší nepřátelé, Titus toho na obtížnost HARD vydrží velmi málo a léčení je vyřešeno formou nepříliš efektivních lékárniček. Jediné, co se obnovuje samo, je slabý štít. Prodleva než k tomu dojde, je však velmi dlouhá a hraní na HARD se zvrtlo v naháněnou s hmyzáky, kdy má postava byla po dvou zásazích prakticky mrtvá a já s ní schovaný za překážkou čekal na obnovu štítů. Pak vylezl, dvakrát vystřelil a nanovo. Během dobíjení jsem se vždy modlil, aby nepřátele dvojice botů zaujala natolik, aby mi dali chvíli pokoj. Když se na činnost botů zaměříte, začnete si všímat, že toho v boji zase tolik nedělají a dílčí cíle za vás samozřejmě nesplní. Naštěstí vás alespoň ochotně běží při každém selhání oživit. Stalo se mi pouze jednou, že se na mě oba AI kamarádi vykašlali a nechali mě u nohou bosse pěkně poklidně chcípnout.
Hra obsahuje parry systém, ten mi však nepřišel úplně funkční, nehledě na to, že v chumlu nepřátel útoky ze všech stran skutečně nevyblokujete. U hraní na těžkou obtížnost jsem pociťoval pouze stále větší frustraci a žádný příjemný pocit z poctivé výzvy (opět zmíním Evil West, který jsem s chutí dohrál na obtížnost „EVIL“). Nakonec jsem tedy potupně obtížnost snížil…
Hezké, ale stále stejné
A teď asi to nejhorší… Hratelnost SMII je od začátku do konce s pár krátkými oživeními absurdně stejná. Hra například v kampani postrádá jakýkoliv systém vývoje postavy. Titus v první misi je úplně stejně silný, jako při závěrečném souboji a neumí ani jednu jedinou věc navíc. Tím stejným boltgunem, kterým jste ustřelili palici prvnímu hmyzákovi, budete dost pravděpodobně pomaličku ukusovat životy i poslednímu bossovi. Pocit ze střelby je v základu dobrý, palné zbraně jsou ale naprosto generické a vypadají skoro stejně. Velmi podobně se i jmenují a některé kousky jsem měl od sebe problém rozlišit snad po celou hru. Vyloženě oddělit jde snad jen klasické palné pistole/samopaly a laspušky s postupným nabíjením výstřelu. Úplně to samé platí pro různé druhy granátů. Zbraní na blízko jsou čtyři druhy. S tou poslední, hromovým kladivem, je zábavy spousta, tvůrci vám ji půjčí až ke konci hry. V gameplay trailerech určitě nejednoho fanouška nadchly trysky, díky kterým lze provádět drtivé útoky ze vzduchu. Během kampaně se k nim dostanete pouze třikrát, snad kromě prvního seznámení vždy jen na chvíli.
Nepřátel je pocitově jen pár druhů a i když příslušná trofej uvádí celkem 23 typů, některé od sebe skoro nerozeznáte. Bossové jsou vizuálně parádní, bossfighty samotné jsou však po stránce mechanik velmi nenápadité nebo přímo otravné.
Během hry, která tak prakticky v libovolném momentě vypadá skvěle, jsem se nakonec regulérně nudil. V nádherném prostředí nenápaditými zbraněmi kosíte zástupy stále stejných nepřátel abyste došli k vypínači, který podržením tlačítka aktivujete, následuje další bitka, přechod k tlačítku, bitka, přechod na výtah (který poté musíte tlačítkem aktivovat, že ano), bitka, bossfight, tlačítko, výtah, tlačítko, konec mise. A v té další to samé nanovo. Postupně jsem pochopil, že ve hře prostě nic dalšího není a přistoupil na to. U konce hry se vám do cesty připlete třeba naprosto skvěle vypadající spřátelený dreadnought. Hned jsem si pomyslel, jak by bylo parádní si ho chvíli ovládat a pokosit pár (stovek) nepřátel, s tím, že mi to autoři určitě neumožní. Spoiler alert, neumožnili…
Na konci mi tak zbyly oči pro pláč a já si tu alespoň efektně vypadající podívanou úplně přestal užívat. SMII umí být uhrančivě působivý, epický a některé scény jsou prostě skvělé. Většinu z nich však autoři vměstnali do cutscén. Pomyslnou korunku všemu nasadil hodně slabý scénář a vlastně i příběh samotný. Titus i jeho „bratři“ jsou po celou hru nesmírně drsní. Hra se bere smrtelně vážně a neustálé výkřiky o tom, jak se těší, až ty kacíře ztrestají, nebo jak jejich nepřátelé dělají smrtelnou chybu, že se jim nebojí postavit se mi začaly stále více zajídat. Průpovídky tohoto typu se pořád opakují. Ke konci mi už bylo vlastně jedno kam jdu a proč tam jdu, jen abych to měl z krku. O vašich bratrech ve zbroji se například nedozvíte kromě jména vůbec nic. Vlastně ano, dozvíte se, že se oba nesmírně těší, až ty kacíře ztrestají. Ach jo. Vše tak působí absurdně ploše a sterilně, jako ve výsledku bohužel celá kampaň.
Beznadějná mise?
Pokud jste dočetli až sem, máte za sebou odstavce plné negativ a zklamání. Zaslouží si však SMII zavržení a co nejrychlejší zapomnění? Rozčarování z po stránce hratelnosti stále stejné kampaně (částečně) spasil herní režim Operace. Jedná se o rozlohou přeci jen úspornější čistě coop mise, které autoři skvěle provázali s příběhovou linkou. V kampani tak Titus a jeho dvě podržtašky vyrazí na misi, jejíž úspěch však závisí na provedení dalších dílčích úkolů. No a právě to mají na starosti ostřílené tříčlenné týmy Ultramariňáků v módu Operace. Nejde přitom o banální úkoly a v celkem šesti misích narazíte dokonce i na bosse, kteří se v kampani pouze mihnou v rámci cutscény, či se o nich pouze mluví.
Právě režim Operace dokáže dobře bavit. Díky absenci checkpointů a možnosti misi prohrát je zde cítit pocit naléhavosti. Již nehrajete za jasně danou postavu, ale vybíráte si s celkem šesti tříd, kde nechybí specialisté na boj zblízka i na dálku. Jedním z nich je i tzv. Útočník (hra má české titulky, což rozhodně spoustu hráčů potěší), který má po celou dobu k dispozici jetpack a třímá hromové kladivo. Přesně ten jetpack, který vám v kampani tvůrci jen párkrát na chvíli půjčí.
Postavy mají různé schopnosti, které si v kampani ani nezkusíte, a světe div se najednou je možný i vývoj postavy, učit se další byť převážně pasivní schopnosti, vylepšovat si zbraně a modifikovat brnění. Proč nic z toho není ani v omezené míře obsahem příběhové linky, je mi záhadou. Přišlo mi, že i zadání misí je daleko zábavnější a třeba nutnost vyhýbat se plamenům mechanického draka při přechodu přes obří most se nic v kampani neblíží. Dokonce i scénář a dialogy působí daleko uvolněnějším a přirozenějším dojmem než v rámci křečovité hlavní dějové linky. Jasně, některé problémy jako například slabá rozmanitost nepřátel mrzí i zde, problémy však nejsou ani zdaleka tak palčivé, jako při hraní kampaně.
Asi největší výtka v tomto režimu míří k systému odměňování. Kosmetické předměty, modifikace zbraní i nové schopnosti stojí herní měnu. Za úspěšné dokončení mise jí je však směšně málo. Pro představu, ke zvýšení úrovně hromového kladiva o jeden stupeň je třeba měny tolik, co dostanete za splnění TŘÍ misí. To jsou cca dvě hodiny hraní, nehledě na to, že misi musíte samozřejmě úspěšně splnit. Nechci autorům křivdit, ale celý systém na mě působí jako nachystaný pro mikrotransakce. Rychlost progressu by chtělo každopádně vybalancovat.
Rovnou zapomeňte na to, že byste se do Operací pustili za doprovodu bezzubých botů a to i v případě nejnižší obtížnosti. Respawn zde funguje totiž pouze v případě, kdy je živý alespoň jeden skutečný hráč. Nehledě na to, že boti sice příliš neumírají, poškození však rozdávají jen poskrovnu. Je samozřejmě otázkou, jak dlouho bude hráče bavit točit šest stejných misí neustále dokola (byť na různé obtížnosti). Samy o sobě jsou však povedené a podle již vydaného plánu pro sezónní obsah mají přibývat další.
Plech na plech
Třetí herní režim do party jsou PVP klání v rámci módu Věčná válka. Mám v živé paměti, že v prvním díle byl PVP multiplayer až překvapivě dobrý a díky specifikům vesmírných mariňáků mu nechyběla vlastní tvář i specifická hratelnost. Hru jsme dostali se značným předstihem před vydáním. I přes četné pokusy se mi bohužel nikdy nepodařilo najít dostatek dalších hráčů, se kterými bych mohl PVP alespoň vyzkoušet. Lobby zatím zeje (pochopitelně) prázdnotou a občas byla dost fuška najít alespoň jednoho či dva spoluhráče do režimu Operace, natož dalších jedenáct do PVP. Jakmile to bude možné, kompetitivní multiplayer vyzkouším a o své pocity se podělím v rámci úpravy textu.
Smutné bilancování
Hra má tak i přes negativní vyznění recenze stále určitý potenciál. Byť je soubojový systém spíše lehce nadprůměrný než vyloženě dobrý, v režimu Operace dokáže nový přírůstek do Warhammer 40k univerza slušně pobavit. SMII navíc opravdu velmi dobře vypadá a již před oficiálním vydáním jsem nezaznamenal prakticky žádný bug či výraznější propad FPS. Rovněž možnosti haptické odezvy a vibrací využili autoři velmi slušně, zejména zapojení funkcí ovladače při pohybu obrovského mariňáka jsou prostě parádní.
Slabá kampaň se stagnující hratelností ve mě však zanechala pocit obrovského zklamání. SMII byla pro mě černým koněm této sezóny a s přibývajícími informacemi mne hra lákala čím dál tím více. Čekal jsem lineární akční jízdu se skvělým soubojovým systémem právě ve stylu již zmiňovaného Evil West. SMII sice dobře vypadá, je epický, ale minimálně v kampani ho není příliš zábava hrát.
Vývojáři: Saber Interactive
Vydavatel: Focus Home Interactive
Datum vydání: 9. září 2024
Cena v PS Store: 1.649,- Kč
Multiplayer: Ano (PVE i PVP)
Platformy: PlayStation 5 (Recenze), Xbox Series X/S, PC
Herní doba: 20 hodin (pro dohrání kampaně a misí z režimu Operace)
chápu tak nízké hodnocení, člověk nepolíbený WH40k universem neocení, jak moc se vývojáři snažili být co nejvíc lore friendly a zároveň tím neomezovali čím se hordě nepřátel postavit… ono postesknutí si nad nemožností zahrát si za Drednoughta je malinko mimo mísu, zvláště když příběh je hlavně o Titovi… proč Titovi neumožnili levlovat a mít perky? jednoduše protože Titus je obyčejné vořežhovno z bitevních kumpanií (nebo rot, výraz si použijte dle libosti), zatímco oni generičtí mariňáci pro Operace jsou spíš elity… je tu Bladeguard Veteran (Bulwark), Veterán Intercessor (Tactical), Reiver (Assault), Vanguard Infiltrator (Vanguard), Vanguard Eliminator (Sniper) a Sternguard Veteran (Hevay), kteří mají za sebou víc než dvojnásobný počet obsloužených let, Titus má za sebou pouhých cca 200 let služby (4 zlaté na čele, každý za 50 let služby) z toho si něco přes 100 let odsloužil v rámci Ordo Xenos jako člen Deathwatch, což není trestná jednotka, ale regulérní součást sil Inkvizice, jeho trest bylo sloužit jak Blackshield, tedy mariňák bez kapituly, na začátku je pěkně vidět, že v jednotce Deathwatch sloužil po boku mariňáků z kapituly Space Wolfs a Black Templars
Ahoj, předně bych chtěl poděkovat za věcný příspěvek do diskuse. Je naprostá pravda, že má znalost lore univerza Warhammer 40k je dost povrchní. Zkušenosti mám pouze z videoher (a ještě omezené) s tím, že už uplynulo moře času od chvíle, kdy jsem dohrál Space Marine 1 (který se mi líbil moc). Space Marine 2 je ale předně hra, kterou rozhodně nebudou kupovat (a hrát) pouze zarytí fanoušci. Je tedy na místě zhodnotit věc i z pohledu hráče předlohy (relativně) neznalého. Je v celku zajímavé, že třeba na webu Databáze her jsem narazil na jednoho hráče, kterému se na hře nelíbí právě to, že není „lore accurate“, když naráží na to, jak si trojčlenný tým mariňáků poradí například s Carnifaxem. Sám jsem měl trochu obavy, abych svou kritikou zejména scénáře fanoušky nesmyslně nenaštval. Naprosto chápu, že v Warhammeru 40k není pro odlehčení formou humoru příliš místo a vážná nota se ke hře hodí. Na druhou stranu, hlášky, které v rámci kampaně z mariňáku padaly, byly o neustálém omílaní toho samého dokola. Dneska si už ani nepamatuji, jak se Titovi parťáci jmenovali.
Narážka na scénu s Dreagnouthem byla myšlena také spíše obecně, v tu chvíli už mě vyloženě vadilo, jak je hra pořád neustále stejná, byť vizuálně působivá, a autoři hratelnost ničím neozvláštnili. To, že to třeba z hlediska lore dává smysl, na mém názoru nic nemění… jak už jsem uvedl, primárně je to videohra, která mne v kampani bohužel nebavila. Z kontextu hry jsem pochopil, že je Titus velká klasa už jen kvůli oněm odslouženým 200 rokům služby, přičemž i mariňáci z Operací k němu vzhlíží jako k modle a on jim defacto i po degradaci na poručíka stále velí.
Na druhou stranu, z ohlasů ostatních je patrné, že jsem svým názorem spíše v menšině a i když pár horších hodnocení i kolem šestky Space Marine 2 posbíral, průměrem se pohybuje nad osmičkou. V recenzi jsem se snažil shrnout svůj pohled na věc a vysvětlit, proč pro mě osobně je hra zklamání. Je zcela patrné, že mnohé hráče hra baví náramně a je to naprosto v pohodě. Pokud jsi koupil nebo budeš kupovat, přeji spoustu zábavy i tobě. Už proběhl malý balanc a odměňování v MP již není tak lakomé. Také jsem měl konečně vyzkoušet PVP a to rozhodně špatné není. Měj se a ještě jednou děkuji za reakci :).
proto chápu ono hodnocení, WH40k hry nejsou moc pro každého, ať se jedná Space Marines 2, Rogue Trader nebo Mechanicus, když člověk nezná lore, moc věcí nepochopí nebo mu nedávají smysl, což je jak klad (přiláká další osobu aby se ponořila do světa WH40k) ale zároveň je to velké mínus a bez znalosti předlohy, si hráč hru pořádně neužije… na druhou stranu je fakt, že jsem doufal, aby Titovi dali možnost provětrat alespoň Invictor Tactitical Warsuit, protože hra si o to sama říká…