Ač je sérii Monster Hunter již více než dvacet let, skutečnou díru do (západního) světa udělal až díl s podtitulem World z roku 2018. Série se pyšní nadšenou komunitou, přičemž nahraný čas mnohých fanoušků se počítá ve stovkách až tisících hodin. Dává však smysl do série poprvé naskočit s novinkou v podobě Wilds?
Recenzovaná verze: PlayStation 5
Upřímně, poměrně dlouho jsem zvažoval, jestli „zakázku“ na Monster Hunter Wilds přijmout. Sérii samozřejmě znám, zajímala mne, hlavní háček v podobě obřích monster mě vždy lákal, ale z nějakého důvodu jsem se ke hraní nikdy neodhodlal. Recenze tak bude přínosná spíše pro potencionální nováčky, než sérií ošlehané matadory.
Prvotní obavy se naplnily
Jedna z věcí, co mne od hry vždy trochu odrazovalo, je již na první pohled trochu nepříjemné rozhraní. Realita byla ještě o něco horší. I Wilds je na první osahání hra dost nepříjemná. Rozhraní je řešeno formou početných menu a podmenu, obsažené mechaniky často nejsou příliš dobře vysvětlené a to ani v samostatné tutoriálové sekci. Samotná výuka pro jednotlivé zbraně je zmatečná neúplná a na spoustu nuancí soubojového systému si prostě budete muset přijít sami. Stávalo se mi, že jsem zdánlivě zázrakem vyvolal ničivý útok, který jsem poté přes veškerou snahu nedokázal zopakovat.
Pocit zbytečné nepřístupnosti přetrvával spoustu hodin a měl jsem neustále pocit, že šlo vše od volby zbroje, přes prezentaci statistik až po ovládání udělat přívětivěji aniž by hra ztratila cokoliv ze své komplexnosti. Ovládání je poté kapitola sama pro sebe. Nastavení akcí na ovladači nejde přímo modifikovat. Některé akce jsou poté tak neintuitivní, že není absolutně problém místo vypití léčivého lektvaru vytáhnout z brašny přenosný gril. Proč něco takového během souboje vůbec lze, mi není jasné. Přepínání mezi použitelnými předměty s nepřehlednými ikonami je rovněž trápení. Zvykal jsem si tak deset hodin a ještě během posledního souboje se mi podařilo na krvelačnou bestii omylem vytáhnout rybářský prut. Super.
Vlastně mě překvapilo, že i při takovém zápasení se mi podařilo hrou procházet bez větších obtíží. MHW, jejíž předchůdci jsou spíše pověstní svoji tuhostí, se mi během příběhové sekce povedlo umřít přesně jednou. Abych byl ale upřímný, po „dohrání“ přeci jen přituhne a mnozí hráči příběhovou linku v rámci série odbývají spíše jen jako takový výpravný tutoriál. K závěrečným titulkům jsem se prosekal za dvacet hodin a to i při počátečním zápasení se hrou samotnou, což je však jen něco kolem poloviny herní doby, kterou nabídl základní World.
Od monstra k monstru s koulemi na noze
No a pak je tu příběh samotný. V novém dobrodružství se hráč zhostí Lovce, který se v doprovodu dalších postav vydává na expedici do oblasti Forbidden Lands. Ta měla být podle původních poznatků neobydlená, ale přeživší útoku obrovského monstra chlapec jménem Nata přesvědčí věhlasnou gildu lovců monster o opaku. Cílem výpravy je tak prozkoumat nehostinnou oblast a vypátrat vesnici odkud Nata pochází. Upřímně, už dlouho mi nebylo vyprávění tak moc fuk jako právě ve Wilds.
Příběh není moc dobře napsaný, postavy jsou jednorozměrné a prakticky všechny nezajímavé. Nata samotný mne vyloženě vadil. Neodpustím si poznámku k postavě jménem Erik. Má jít dle příběhu o muže, vypadá spíše jako žena a hlas má také ženský. Ve zmatení jsem si počkal na závěrečné titulky a ejhle… postavu dabuje dříve transgender, nyní nebinární herec/herečka/nevím Casey Mongillo. Ok. Moc nepomáhá, že jako snad jediná z postav výpravy (která je mimochodem jinak tvořena převážně ženami), jež nemá žádnou smysluplný význam a působí absolutně zbytečně. Čichám čichám rozmanitost za každou cenu… Příběh poté spíše jen kostrbatě propojuje souboje s jednotlivými monstry a nahání vás z jedné oblasti mapy do druhé.
Jasně, Monster Hunter je o rubání monster a šití slušivého pláštíku z jejich usní, proč jsem tedy žehráním na příběh věnoval celý odstavec? Jednoduše proto, že vyprávění a cutscény tvoří skutečně značnou část hry. Unylé dialogy mezi jednodimenzionálními postavami tak chtě nechtě budou tvořit značnou část zážitku. Mezi cutscénami poté nemá ani s těmi podstatnějšími postavami moc smysl mluvit. Jednak z nich padají úplné banality o ničem a tyto dialogy navíc již nejsou dabované. Abych byl ale fér, cutscény samotné se povedly (když se v nich nemluví), každé z příběhových monster, kterých do závěrečných titulků vyprášíte k dvacítce, je na scénu krásně uvedeno i když hra neoslní úplně špičkovou grafikou, v cutscénách i během soubojů si užijete pořádnou dávku epiky.
Zatím tedy samé nářky a solidní sedmička na konci? Wilds naštěstí baví tam, kde je to nejdůležitější – v soubojích. Monstra se povedly a i když některé hra převzala z předchozích dílů (Congalala, Rathalos,…) nechybí i zcela nové exempláře. Hra pracuje s unikátní mechanikou míření. V souboji nelze nepřítele „zalockovat“ pomocí klasického kříže je potřeba mířit při úderu na jednotlivá místa příšery a to i se zbraněmi na blízko. Při udělení dostatečného poškození dojde ke zranění dané oblasti a další útoky směřované tímto směrem jsou o to ničivější. Některé části lze přímo oddělit či useknout. Monstra nedají svoji kůži lacino a každé disponuje mnoha unikátními pohyby a útoky. Během souboje se prakticky vždy vydají i na útěk, přičemž je musíte pronásledovat. Tato mechanika je však velmi zjednodušená. Stačí jedním tlačítkem naskočit na stvoření jménem Sekreit (jakýsi kříženec pštrosa s ještěrem) a ten vaši sedinku pohodlně doručí až ke zraněné oběti.
Pohyb je ve Wilds ostatně řešen trochu podivně. Sekreit vás totiž všude vozí automaticky. I když přepnete na manuální ovládání, při chvíli nečinnosti hra opět převezme otěže. Místě mě to rozčilovalo, potřeboval jsem si například z brašny na „pštrosovi“ v klidu něco vytáhnout, od mě však kulišácky sám zavezl zpět do víru boje. Pokud hrajete online, hru nelze zapauzovat. Pauza funguje podivně však i v módu, co má nejblíže pro hru jednoho hráče. Pauznout lze totiž jen přímo po otevření menu a vybrání příslušné možnosti, přičemž poté není možné kromě „odpauzování“ či pořízení snímku žádnou akci provádět. Že byste si chtěli přečíst zadání úkolu, popis monstra, nebo tutoriál? Smůla, než to stihnete, váš věrný Sekreit vás během toho odveze na druhou stranu mapy.
Sličná kovářka v akci
Stěžejní herní mechanikou je crafting. Zbraně i zbroj si tvoříte sami z nalezených surovin a částí monster. Setů je hodně, sám jsem ovšem opět zápasil s tím, že mi některé zbraně nešly vyrobit, ač jsem dle herního rozhraní vlastnil všechny potřebné suroviny. Zbraní je celkem čtrnáct tříd a jsou shodné s těmi z předchozích dílů. Došlo však k přepracování některých útoků či mechanik. Zbraně samotné jsou poměrně komplexní a prakticky každá pracuje s nějakým unikátním konceptem. Nově lze mít ve výbavě zbraně dvě, jen si pro tu sekundární vždy musíte odskočit na hřbet Sekreita. Vzhledem k již zmíněnému odbytému tutoriálu si však na některé věci prostě musíte přijít sami hraním. Nechybí mohutná palice, obří obouruční meč, či komplexní luk a agilní dýky. Oblíbence si najde každý a sžívání s jednotlivými nástroji zkázy zabere poměrně dost času. Sám jsem během hraní vyzkoušel většinu. A osobní favorit? Switch Axe a luk.
Jsem skutečně zvědavý, jak hru přijme komunita erudovaných lovců, mezi které se ani nyní rozhodně neřadím. Nehrálo se mi to příliš dobře a vždy když jsem ve hře dělal cokoliv jiného než zrovna bojoval s monstrem, moc jsem se nebavil. Alespoň že po dohrání příběhové linky již v podstatě přestane příběh zavazet a vy tak můžete bez starostí lovit a chytat roztodivné zrůdy a vytvářet stále lepší brnění. Na druhou stranu, ani endgame v současné podobě není ničím, co by mě u hry udrželo navíc více než pár hodin. Velmi záhy jsem zjistil, že mě příliš nebaví dvacet minut pižlat již viděné monstrum a to ani v multiplayeru s dalšími lovci. I když tak potencionální „trvanlivost“ titulu měla být jedním z hlavních taháků, nedokázal mě bohužel Wilds nikdy pořádně strhnout.
Asi nikdy jsem neměl tak silný pocit, že hru ani po dohrání vlastně neumím příliš dobře hrát, ale je to jedno, protože monstrum prostě časem ubiju tak jako tak. Nadšení se tak nekoná, ale kdoví, třeba jsem hru prostě jen správně „nepochopil“. Ono kouzlo série mi však i po třiceti hodinách strávených ve hře uniká a jiným nováčkům se však může rozhodně stát to stejné.
Vývojáři: Capcom
Vydavatel: Capcom
Datum vydání: 28. února 2025
Cena v PS Store: 1.899,- Kč
Multiplayer: Ano (kooperace)
Platformy: PlayStation 5 (Recenze), Xbox Series X/S, PC
Herní doba: Dvacet hodin až stovky
