Basketbalová NBA je profesionální sportovní soutěž a do určité míry také show a pozlátko pro diváky. V reálném světě to nevadí a výkony sportovců určitě stojí za obdiv. V případě virtuální obdoby je však vidět až drtivý apel na to všechno pořádně nablejskat a hráče zahltit vším možným, aby z něj tvůrci vytáhli peněženku. Paradoxně gameplay NBA 2K26 samotného basketu je velice fajn…akorát ho musíte pod vším tím balastem pěknou chvíli hledat. Pojďte se podívat, jak dopadla recenze.
Recenzovaná verze: PS5
Nebudu zastírat, že virtuální basket jsem vzal do ruky po mnoha dlouhých letech a ani ze sebe nebudu dělat „znalce basketbalového všehomíra“. Vlastně mi přišlo fajn se zase po delší pauze vrátit na palubovku díky titulu NBA 2K26, objevit, co je v tomto herním sportu nového a třeba i zjistit, jak je hra přístupná pro méně zkušené hráče, casual uživatele nebo naprosté nováčky.
Svět NBA srocený do bezpočtu nabídek
Tak poslední kategorii nováčků se zcela určitě zatočí hlava a možná udělá špatně. Tohle není na první dobrou titul, který spustíte, vyberete si s kámošem tým a kvalitně si zahrajete. Úvodní menu je doslova nabušené nabídkami, pod nimiž se skrývají další podnabídky, a po desítkách minut najdete klasickou rychlou hru. A tam se taky zaseknete.
NBA 2K26 nabízí výběr týmů z různých ér soutěže, klasické týmy, ultimátní týmy, All-Stars a klidně proti sobě může nastoupit Michael Jordan z devadesátek a Michael Jordan v v dresu legend Chicago Bulls. Nabídka režimů je našlapaná až po strop. Co do výběru týmů však vidím jeden nedostatek. Zcela chybí mezinárodní týmy a je naprosto komické, že v týmech FIBA (ano, má samostatnou kategorii) je na výběr jen jeden – USA. Bylo nutné dělat pro jeden tým samostatnou kategorii? Bohatá nabídka režimů je na jednu stranu skvělá, protože si každý vybere to, co ho baví a co chce hrát. V praxi mám ale pocit, že všeho moc škodí. Proč?
Kariéra, manažer, WNBA, rychlá hra, sezóna, play-off, on-line…
NBA 2K26 de facto obsahuje všechny režimy, které by vás napadly i v těch nejdivočejších snech. Až to působí, že tvůrci byli nezdravě přemotivovaní nacpat tam naprosto všechno. Vznikl z toho dort od pejska a kočičky, kdy je půlka ingrediencí lákavá a docela zábavná, druhá půlka působí jako vata a nedotažené koncepty, které ve hře zůstaly jen proto, aby toho bylo co nejvíc.
Ukažme si to na příkladu režimu hráče. Můžete se pustit do kariéry zcela od píky. Vytvoříte si hráče, který pracuje v bistru, sní o NBA a postupně se prokousává řadou univerzitních zápasů k vysněnému cíli. Tento režim má dokonce příběh, v rámci něhož prožíváte typická klišé typu „přišel jsem pozdě na zápas a teď budu sedět na lavičce“, „musím dát 20 bodů, jinak vedení nedokážu, že na to mám“ apod. Ale na můj vkus je tempo vyprávění neskutečně pomalé, dialogy nudné, rivalové, kteří bojují o jedničku draftu, jsou panáci bez nápadu a s dávkou stereotypu (on je velkej, já malej, tak musím víc makat na střelbě) a tak dále. Cut scény jsou mnohdy dlouhé a nezáživné tak, že jsem je musel pro zachování duševního zdraví přeskakovat.
Nemile mě v naskriptovaných scénách překvapila i relativně špatná grafika. Chápu, že vytvořený hráč nebude vyladěný do detailů, ale spíše jde o modely a textury ostatních. Některé z nich nevypadají moc dobře. Detaily v místnostech v podstatě chybí. V některých scénách je naopak vidět, že si na detailech v obličeji dal někdo záležet. Ale vizuál se mi zdá nevyrovnaný.
Až jako karikatura působí grafické zpracování hráček WNBA a vlastně celý režim kariéry hráčky WNBA. Jestliže se hráč chová jako řekněme skromný klučina z chudších poměrů, který si žije svůj sen, dělá chyby a má i jakous takous pokoru k trenérům, hráčka WNBA je mi od začátku nesmírně nesympatická a protivná. A to jsem si ji vytvořil sám. Je jako nevycválané zvíře, myšlenkově rozevlátá, a ačkoli v dialogu předtím o sobě prohlásí, že je profesionál, na tiskové konferenci před zápasem se hihňá a nadšeně kvílí nad tím, že bude hrát s hvězdami ženského basketu. O animacích, když nastupuje ženský tým na palubovku ani mluvit nebudu. Zdá se mi, jako by někdo opovrhoval ženským basketem a vyřádil se na výrazech v obličeji hráček.
A ještě jednu poznámku ke grafice. Pokud si zahrajete zápas s týmy z klasické éry (řekněme devadesátých let), získá vizuál jakýsi nádech patiny a rozostření. Chápu záměr autorů, že tímto prvkem chtěli zintenzivnit pocit nostalgie při sledování sportovního zápasu na staré TV nebo hraní na starých konzolích. Jenže ono to zkrátka nevypadá moc pěkně a po nějaké době z toho bolí oči.
Tohle si zahraješ, tohle, tohle, tohle a tamto zase ne…když nezaplatíš
NBA 2K26 zcela nepokrytě přiznává, že je tu především od toho, aby hráči platili. Ne jen za samotnou hru, ale také za přístup k celé řadě režimů on-line, které vyžadují předplatné PS Plus (recenzovaná verze je PS5). Z haldy režimů se vám tak nabídka pěkně smrskne, ale nečekejte, že by to bylo nějak elegantně řešeno a na první dobrou vidět. Postupně zjišťujete, že v tomto režimu si bez dalšího nezahrajete to a to. Nemůžete jít sem a z těchto pěti módů si můžete zahrát jen tři. I v režimu kariéry, kdy se dostanete do obřího Hubu města s aktivitami, se dozvíte, že tudy to nepůjde, dokud nezaplatíte.
On-line zápasy s týmem seskládaným z kartiček by vydaly na samotnou kapitolu. Balíčky jsou nehorázně drahé. Za několik hodin hraní jsem si vydělal herní měnu na nákup dvou kšiltovek a…to je všechno. I na základní, obyčejný balíček mi chybí tisíce mincí. Jasně, můžete plnit nejrůznější denní úkoly, questy, hrát zápasy, ale odměny jsou (alespoň v tuto chvíli) k celkové ekonomice nastaveny tak nízko, že se přirozenou cestou budete hrabat k dražím balíčkům a předmětům absurdně dlouhou dobu.
Rychlejší cesta samozřejmě existuje, říká se jí mikrotransakce a číhají na mnoha místech. Kdo by to byl čekal? Tlačení do dodatečného placení je na můj vkus velmi silné a časté. NBA 2K26 si dává záležet na prezentaci. Například vizuály kartiček jsou krásné, ale za jejich získání, respektive pouhou možnost pokusit se je získat z balíčku, budete solit.
Basketbal není sport pro chudé
Přestože basketbal je týmový sport, ten, kdo má vyladěný tým s top hráči, má zkrátka a dobře navrch – a to nejen výškou. Takový Wembanyama vám během zápasu udělá takový rozdíl, že s týmem budovaným standardní cestou nemáte šanci. Ono je skvělé, že je u hráčů reflektována jejich silovost, velikost, váha a další atributy, ale tvůrci tím zcela jasně říkají, že bez placení se tu dlouho neudržíš, hošku.
Samotný basketbal je paráda!
Tím se dostáváme k tomu hlavnímu – hraní basketbalu. Vlastní gameplay je super, zpracovaný na jedničku a jedná se o velmi komplexní záležitost. Pro efektivní počínání na palubovce, při každém útoku i obraně musíte vědět, co děláte. Umělá inteligence možná občas poleví, ale pro vítězství vám nedá nic zadarmo. Zkrátka se musíte snažit, trénovat a získat určitý basketbalový skill. Tady se skvěle uplatňují parametry hráčů a jejich posty. Někdo je dobrý na rozehrávku, někdo na střelbu za tři, další na smeče a doskoky. Je tu zkrátka všechno a vždy, když máte míč v držení, snažíte se vymyslet smysluplný útok. Tento apel na myšlení funguje a hra netoleruje nepovedené střely a nepřipravené pozice.
Velmi brzo se naučíte taktické prvky jako odstínění soupeře, náběh pod koš, rychlá střela po přihrávce nebo po odskoku z nohy, uvolnění trojkaře apod. Z toho všeho máte velmi dobrý pocit, protože to jednak hezky vypadá, jednak to funguje v praxi během zápasu. A je toho mnohem víc, co můžete pomocí kombinace tlačítek a páček vymýšlet. Tutoriál akcí a pohybů je nesmírně pestrý a NBA 2K26 to dokáže představit docela slušnou formou. Je pravda, že když jsem pár dní na hru nesáhnul, musel jsem si dát rychlé opáčko, ale stačí to na to, abych si solidně zahrál. A současně vím, že je toho spoustu, co můžu objevovat a naučit se.
Kladně hodnotím i takové prvky, jako jsou schopnosti jednotlivých hráčů. Střelba probíhá na základě ukazatele s vyznačeným zeleným bodem při perfektním timingu. Tento ukazatel je relativní u každého hráče a je dán jeho dovednostmi a atributy. Pod košem je ukazatel v podstatě plný a naplňuje se pomalu, čili v podstatě nemůžete minout. Ve střední vzdálenosti se zmenšuje a nabíhá rychleji, no a střílet trojku s rozklepaným hráčem, který je navíc v nevhodné pozici a pod tlakem, v podstatě nemáte šanci tu zelenou linku trefit. Takže nejen že musíte vytvořit správnou pozici, ale také na ní mít odpovídajícího hráče.
Správně určit strategii, brát v potaz, kdo je na palubovce a tomu upravit styl hry, vše se do zápasu promítá. Steal míče nebo blokování střel jsou až královské disciplíny, které není snadné ovládnout. Takhle by měl vypadat basket. Je to zábava, musíte se snažit a samozřejmě nechybí ani typická strategie z koncovek zápasů, kdy mírně prohrávající soupeř záměrně fauluje, protože trestné hody jsou lepší než účelné zdržování. S povděkem kvituji také výběr z mnoha kamer a nastavení úhlů. Ne snad, že by mi všechny přišly přívětivé, ale myslím, že si správnou perspektivu vybere opravdu každý.
