Pokud jste jako já, už jste nad Ubisoftem za ta léta vydávání generických her v rámci mnohadílných sériích zlomili hůl. Nejnovější kousek z područí jmenovaného videoherního giganta však dává za pravdu rčení, že „naděje umírá poslední“. Prince of Persia: The Lost Crown se totiž možná až překvapivě povedl.
Recenzovaná verze: PlayStation 5
Mnozí hráči (mě nevyjímaje) léta volali po návratu série Prince of Persia, kterou prakticky pohřbil kolos jménem Assasin’s Creed již v roce 2007. Nejeden fanoušek však odklon od herního konceptu z trilogie The Sands of Time, Warrior Within a The Two Thrones nesl nelibě. Rozpaky budil i fakt, že v The Lost Crown (dále jen TLC) je hratelnou postavou zcela nový hrdina Sargon a perského prince zde musíte naopak zachránit (Mario a Peach hadr). Obavy se naštěstí postupem hraní rozplynuly a z nového „Prince“ se vyklubala velmi solidní a hlavně konstantně zábavná metroidvania.
Sirotek Sargon a sedmička „Nesmrtelných“
Původní postava prince rozhodně nebyla pro sérii tak stěžejní jako třeba Kratos pro God of War, či Lara Croft pro Tomb Raidera. Že se nyní probíjíte písečnými dunami v kůži Sargona, mi tak vlastně vůbec nevadilo. Sirotek Sargon se jakožto člen elitní jednotky bojovníků „Immortals“ účastnil úspěšného potlačení invaze do Persie. Záhy po vyhrané bitvě však přichází šok. Nástupník trůnu princ Ghassan byl unesen a to přímo mentorkou hlavního hrdiny generálkou Anahitou. Další výprava tak Nesmrtelné zavede na bájnou horu Qaf, kde se však začnou události vymykat logice a hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se rozplývá.
Story nového Prince není úplně tím, co vás přiková k monitoru. Jako hnací motor funguje obstojně, ale jednotlivé postavy nejsou prokresleny příliš barvitě a po scénáristické stránce také nejde o úplný zázrak. Hlavního hrdinu jsem si příliš neoblíbil. V kontextu hry však nejde o výraznější zápor, příběh alespoň slušně propojuje jednotlivé lokace i když rozhodně není a nemá být tím zásadním důvodem, proč si TLC pořídit.
Není Ubisoft, jako Ubisoft
V úvodním odstavci jsem si trochu postěžoval na současnou produkci francouzského vydavatele. Je však třeba zdůraznit, že daná společnost vyvíjí své hry v rámci mnoha poboček. Na TLC pracoval Ubisoft Montpellier a když se podíváme na jejich resumé, kde nechybí díla jako Rayman (prakticky celá série), či kultovní hit Beyond Good & Evil, nejsou kvality hry zase takovým překvapením. TLC je naprosto typickým zástupcem žánru „metroidvania“ a v lecčems mi dal zavzpomínat třeba na skvělý F.I.S.T. Žehrat za opisování autorům však rozhodně není na míst.
Žánr prakticky stojí na několika pilířích a to soubojovém systému, pocitu z pohybu, rozšiřujících se možností zdolávání překážek a radosti z průzkumu v zajímavých prostředích. Vezmeme to tedy popořádku… Soubojový systém TLC je na první pohled sice jednoduchý (Sargonovi čepele se roztančí vlastně stiskem jediného tlačítka pro útok), ale postupně přijdete na to, že možností boje je dostatek. Ve hře velmi dobře funguje systém odrážení útoků a úskoky, přičemž obě obrané schopnosti přichází vhod a hra dobře motivuje k jejich kombinování. Odrážení útoků je navíc uspokojivé, zejména těch se zlatým podbarvením, kdy jste díky dobrému načasování schopni vyřídit nepřítele v jednom drtivém protiútoku.
Autoři si na hráče přichystali poměrně slušnou plejádu nepřátel poplatných zasazení včetně povedených bossů s pestrou plejádou schopností. Nepřátele se mění v souvislosti s navštívenou lokací a nechybí ani pár vedlejších bossů. Souboje jsou tak zábavné a odměňující. Na vyšší obtížnosti navíc i příjemně náročné i když férové.
Ovládání je precizní a překonávání rozličných překážek velmi uspokojivé. Schopnosti Sargona se postupně rozrůstají a nechybí mezi nimi i možnost manipulovat s časem či dimenzemi. Velmi se mi líbilo, že minimálně ta větší střetnutí s nepřáteli jsou designovaná tak, abyste využili rozrůstající se plejádu schopností. Přiznám se, že na obtížnost „Hero“ jsem se prakticky u každého bossfigtu na chvíli zaseknul (první střetnutí s hlavním záporákem mi sebralo dokonce cca tři hodiny, abych ho nakonec v úspěšném pokusu zmáknul prakticky bez ztráty zdraví). Obtížností si autoři připravili celkem čtveřici, nic vám však nebrání namíchat si svoji vlastní podle svých preferencí. Modifikovat lze obligátní zásoba života nepřátel, ale i obtížnost odrážení útoků či úskoků.
Ve správnou chvíli na správném místě
Souboje i překážky kladou důraz zejména na přesné načasování a precizní ovládnutí herních mechanik. Díky bezproblémovému ovládání je však hraní čirá radost. Hra Sargona zavede do různorodých vzájemně propojených prostředí a stejně jako v každé další žánrovce je zde naprosto nezbytná mapa. Velmi se povedly jednotlivé hádanky, které se zbytečně neopakují a překonávat jednotlivé místnosti je krásně uspokojivé. Hra tak dokáže pořád překvapovat a naučené postupy je nutné každou chvíli modifikovat s novou získanou schopností, či s nově představeným typem překážky. Bravo, tak to má být!
Mnohé výzvy jsou zcela dobrovolné a hra nabízí i nepovinné úkoly. Co se týče odměňování, není TLC úplně konzistentní a občas tak přeskáčete složitou pasáž, jen abyste se dostali k pár krystalům navíc. Jindy na vás čeká truhla, která zpřístupní jen více značek, pomoci kterých si můžete dělat fotografické poznámky do mapy. Odměny tak nejsou vždy uspokojivé, což je trochu škoda. Začlenění značek do hry však rozhodně chválím, v tomto Ubisoft žánr i lehce inovoval a nedivil bych se, kdyby si podobný systém osvojila i konkurence.
Královnu krásy hledejte jinde
Hratelnost jako celek je však plynulá, zábavná a překvapující. O hratelnost by mělo jít především a tím TLC rozhodně boduje. Malinko nešťastně je snad vyřešen jen respawn nepřátel, kteří jsou znovu na svém místě v okamžiku, kdy přecházíte mezi jednotlivými sekcemi úrovní. Stává se tak třeba, že bojujete s nemrtvým Peršanem, ten vás chvíli před smrtí vyrazí útokem z místnosti a rázem je opět v plné síle a s ním i již případně zabití nepřátelé. Na druhou stranu, řadové nepřátele není díky plynulému pohybu příliš obtížně jednoduše „oběhnout“.
V předchozích odstavcích jsem převážně chválil, teď zase trochu té síry. I když je TLC hra od velkého vydavatele, je vidět, že neměla úplně masivní rozpočet. Zpracování menu, inventáře či popisků tak není úplně líbivé a to se dá říct i o vizuálu postav (tímto směrem jsem už zaznamenal dost kritiky od hráčů). Hra je silně stylizovaná a některé explozivní útoky evokují třeba japonské anime seriály. Jednotlivá prostředí se mi však vizuálně líbila (rozhodně stojí za zmínku úchvatné Raging City) a metroidvanie na grafice nestojí. Již zmiňovaný čínský F.I.S.T. z roku 2021 je však pohlednější i stylovější.
هادی سورگون
Do hry jsem se díky Herní výzvě 2024 (doporučuji všemi deseti!) pustil pěkně v perštině, byť projev herců v této jazykové variantě nebyl zrovna nejprocítěnější. Zvuková kulisa je jinak velmi fajn, líbil se mi třeba zvuk, který váš dualsense vydává při běhání Sargona po stěnách. Hudební linky jsou poplatné zasazení a soundtrack mi přišel spíše nevýrazný. Hra tak nemá úplně potenciál seznámit vás s hudebními linkami, které byste si podvědomě broukali.
Kód pro recenzi nám do Gamepressu dorazil s velkorysým předstihem před vydáním. Zásadnější bugy hra rozhodně neobsahuje, jen asi jednou se mi odmítali otevřít dveře (reload, problem solved). Hra však párkrát „spadla“ do menu konzole. Tento problém se zejména u nově vydaných her objevuje celkem často, rozhodně však zamrzelo, že jeden pád přibližně v polovině hry přišel po skolení tuhého bosse a po nahrání bylo již po cutscéně a následném rozhovoru. Člověk tak tápal, co se vlastně odehrálo, a proč se má vydat zase o kus dál.
Co bude s Princem dál?
Prince of Persia: The Lost Crown je tak v konečném součtu hrou, která boduje v tom vůbec nejdůležitějším – v hratelnosti. Ani v ostatních aspektech však výrazně nezaostává a navíc jde o poměrně dlouhý kousek a to i v případě, že si z volitelného obsahu budete jen vyzobávat. Hádanky jsou navržené skvěle a pohyb prostředím je i díky rozrůstající se plejádě možností stále uspokojivější. Jsem moc zvědavý, co vydavatel se značkou plánuje do budoucna. I přes své kouzlo totiž žánr metroidvania není úplně tím, ve kterém se dá chrlit kvalitní pokračování každý rok. Jen doufejme, že nepůjde série k ledu, univerzum je to úchvatné, byť příště se vůbec nemusí hrát za Sargona.
Poznámka na závěr: Distributor nám hru poskytl v Deluxe Edici (děkujeme). Ta stojí obyčejně přesně o 300,- Kč více, než základní verze hry. Edice zahrnuje poměrně pěkný skin na hlavního hrdinu a bonusový amulet, který funguje prakticky jako placený cheat (navádí hráče k pokladům) a nejde jeji jiným způsobem získat. Osobně jsem si touto „vychytávkou“ hru nekazil.
Vývojáři: Ubisoft Montpellier
Vydavatel: Ubisoft
Datum vydání: 18. ledna 2024
Cena v PS Store: 1.249,- Kč
Multiplayer: Ne
Platformy: PlayStation 5 (Recenze), PlayStation 4, Xbox Series X/S, Xbox One, PC, Nintendo Switch
Herní doba: 25 – 40 hodin
