Už sám fakt, že nás hororovka zavede do zákopů první světové války, vzbudil mou pozornost. Není moc titulů, které by se rozhodly zpracovávat toto téma v kůži mladého německého vojáka formou lineárního, tajemného a děsivého příběhu. Přitom se toho nabízí opravdu dost, na co by se hra mohla zaměřit a stále by to byl pořádný horor. Nuže, vstupte do světa nočních můr, šílenství, smrti a další obtížných témat.
Střídání realit
Prolínání nejrůznějších realit a snů není na herním poli žádnou novinkou a u strašidelných her tuplem ne. Hra Ad Infinitum si zvolila dvě de facto striktně oddělené „světy“. Tím prvním jsou zákopy 1. světové války, v nichž budete pobíhat a řešit trochu akčnější složku hry. Druhý svět představuje opuštěný (?) dům, který jako by vypadnul z knih Darcy Coates.
Domov, sladký duchařský domov…
Ačkoli je rozjezd notně pomalý, mám tento přístup rád. Po krátkém prologu, který slouží jako tutorial, se probudíte doma ve svém pokoji. A začínáte se rozkoukávat. Z prvních informací nevíte, zda jste šílení vy, váš bratr, matka, otec…nebo úplně všichni a všechny ty nitky je potřeba rozplétat. Snad neprozradím příliš, když zmíním, že náš hlavní hrdina i jeho bratr byli vojáci, kteří se po válečných hrůzách vrací domů. Zcela přirozeně si však poslední roky vyžádaly duševní i fyzické následky. Z dokumentů, dopisů a vzpomínek se dozvídáte jednotlivé detaily z minulosti, dětství i jaké to bylo na frontě. Jelikož je celý dům tichý a prázdný (nepočítám-li sem tam drnčící telefon, podivné zvuky anebo příchozí poštu), od samého počátku na vás dýchne ta správná tíživá atmosféra. A do toho ani nefunguje výtah…
Pasáže odehrávající se v domě bych označil jako hádankové. Většinou musíte najít předmět nebo nápovědu, abyste vyřešili puzzle a posunuli se dál. Hádanky nejsou zrovna testem do společnosti Mensa, ale některé prověří vaši pozornost. Abyste se zákysům vyhnuli ještě méně, můžete se kdykoli kouknout, co máte zrovna za úkol. Že je to opravdu velký barák, si uvědomíte tehdy, kdy budete bloudit sem a tam a hledat odemknuté dveře. Asi to k tomuto žánru patří, ale někdy je to otrava – například když vás hra nabádá, abyste následovali zvuk, ale do toho hraje hudba (ta je mimochodem dost dobrá), takže neslyšíte nic.
Párkrát také došlo na situaci, kdy jsem při zkoumání předmětu neměl zobrazené titulky. Jasně, prostě předmět prozkoumáte znova a poslechnete si to slovně. Jen tomu nerozumím, když 96 % textů u aktivních předmětů je v pohodě. Postupně se podíváte do dalších částí domu, takže se prostředí tak rychle neokouká. A když už vás to začíná vytáčet, ocitnete se na bojišti 1. světové války, kde na vás místo nepřátelských vojáků čeká jedna velká noční můra… a pár dalších menších můřiček.
Jen bláto, zákopy a sem tam nějaké to monstrum
V první části příběhu nastane něco, co celou situaci a váš stav rapidně zkomplikuje. Neřeknu vám co, ale v tuto chvíli už začíná jít o kejhák – ten psychický, protože v případě smrti se doslova probudíte u posledního checkpointu. Ona celá válečná pasáž je koncipována jako jakýsi zlý sen. Stále se jedná o přísně lineární putování, ale tentokrát je zpestřeno například naháněčkou nebo nutností se schovávat před divnobytostmi.
Jestliže brouzdání po domě působí lineárním dojmem, ve válečných zákopech je to ještě intenzivnější. Nicméně to nepůsobí špatně. Naopak, myslím si, že si hra Ad Infinitum dala za úkol vykouzlit patřičně klaustrofobní atmosféru. A když víte, že se za vámi sápe démon, má to účinek. Ještě silnější efekt pak mají všechny dokumenty, které postupně nalézáte. Po této stránce se nevyplatí hrou jen tak proletět. Raději si dejte na čas a vše pečlivě pročtěte, promyslete a poskládejte si celkový obraz jak o válce, tak důsledcích na vaši rodinu. Sami brzy zjistíte, že historie von Schmittů nebyla žádná selanka a neřešili, jestli letos pojedou na dovču k Bodamskému jezeru.
Gameplay? Trochu nemastný a neslaný
Herní mechanismy jsem nastínil už výše, Jedná se ponejvíce o walking simulátor, kdy sem tam něco najdete, prozkoumáte, vyřešíte puzzle. V zákopech k tomu přidejte monstra, kterým se musíte vyhnout nebo se před nimi schovat. Ve finále každé větší kapitoly pak dojde na něco jako souboj s bossem, který se však skládá z jednoduchého principu, který párkrát zopakujete. Analogová páčka pro pohyb dostává zkrátka nehorázně zabrat.
I když později dostanete do ruky také zbraň (a velice pofidérní svítilnu) rozhodně nečekejte propracovaný gunplay. Aspoň je to drobné zpestření. Nějaké lekačky, ze kterých vás poskočí srdce, nečekejte. Tyto momenty jsou extrémně předvídatelné a okoukané, ale vlastně mi to nevadí, spíše naopak. Nemám potřebu každou chvíli poskočit na židli.
