The Outer Worlds 2 vychází šest let poté, co Obsidian Entertainment vydalo první díl, ten jsem bohužel neměl možnost recenzovat, ale hru jsem si i tak zahráli a popravdě ve mě nezanechala úplně nejlepší dojem a hra mě zklamala dříve, než jsem čekal a tak jsem ji nakonec odložil. Po oznámení druhého dílu jsem doufal, že vývojáři z Obsidianu doladí předešlé neduhy a vylepšili příběh i hratelnost. Trailery a úvodní informace tomu nasvědčovali, takže pojďte si přečíst, zda jsem byl tentokrát více nadšen a hru dohrál.
Recenzovaná verze: PC
V mnoha ohledech je to mnohem propracovanější zážitek. Přestřelky působí mnohem lépe než dříve, a nemyslím tím jen samotnou střelbu, ale i arzenál zbraní, které máte k dispozici. RPG prvky jsou zajímavější díky nové mechanice chyb, která je zde představena a která může drasticky, nebo jen mírně, změnit váš herní zážitek, pokud se s každou chybou vypořádáte, jak se objeví. A třešničkou na dortu na dortu je, že je vizuálně ohromující a vypadá mnohem, mnohem, mnohem lépe než její předchůdce.
Na jednu stranu je to technický zázrak s mnohem větším srdcem než jeho předchůdce, který reaguje na každý váš krok.
Celkově vzato je The Outer Worlds 2 nepochybně lepší hra než první díl, ale její nedostatky jí brání v tom, aby byla úžasná. Když se vzdálím od výrazných vedlejších postav a uvědomím si, že skutečné prostředí The Outer Worlds je stále fádní kulisou, která o kapitalismu toho moc neříká, i když se o něm často zmiňuje.
Ne, The Outer Worlds 2 nám nepřináší ostrou kritiku hrůz kapitalismu, jak by někteří očekávali; spíše ho používá jako rekvizitu – stejně jako nyní používá jako rekvizitu i zobrazení komunismu sovětského typu, a to prostřednictvím zavedení nové frakce.
Ale mě nezajímá, co s těmi rekvizitami dělá. Navzdory těmto nedostatkům prostředí je The Outer Worlds 2 stále brilantní hrou a obrovským zlepšením oproti svému předchůdci. Toto vesmírné pokračování krásně vypráví příběh o sounáležitosti, předurčení a snaze najít něco – cokoliv – čeho se lze držet v osamělém světě, který vám jen bere. Obsidian zde využívá své silné stránky, ale zároveň se jim příliš často vyhýbá.
Ve hře The Outer Worlds 2 hrajete za agenta Earth Directorate, skupiny, která bojuje proti zkorumpovaným vládám a organizacím. Jak je jasně vidět, jejich práce není zrovna nejúspěšnější.
Jste jen jedním z členů Earth Directorate, a to navíc docela postradatelným. Vaše loď stojí za prd a vybavení, které máte k dispozici, vám pravděpodobně způsobí spoustu zdravotních problémů, ale máte úkol, který musíte splnit.
Už teď je to mnohem lepší nastavení než v první hře, protože nás vtahuje do příběhu, aniž bychom museli hrát za předem napsanou postavu. Když je Earth Directorate zrazeno, čímž se rozbíhá hlavní příběh, můžete se rozhodnout, zda vám na tom bude záležet, nebo ne. Možná bojujete kvůli sebezáchově, nebo možná bojujete za ideály, které jsou mnohem větší než vy sami.
Svou postavu dále rozvíjíte výběrem jejích dovedností – hackování, medicína, řečnictví, otevírání zámků atd. –, ale také vlastnostmi, nedostatky a jedinečným pozadím. Já jsem si například vybral vlastnosti „štěstí“ a „elegance“, které mi pomáhaly vybruslit z nebezpečí pomocí řeči nebo náhody. Měl jsem však také vlastnost „nemocný“, která mě fyzicky oslabovala. Pak jsem měl pozadí „hazardér“, což vysvětlovalo, že jsem se připojil k Earth Directorate poté, co jsem prohrál sázku. Všechny tyto faktory se promítají do hry a dialogů, přičemž se vám podle vaší postavy otevírají jedinečné možnosti.
Příběh začíná tím, že naše postava je vyhozena do systému Arcadia, soustavy planet uprostřed občanské války. Systém byl řízen Protektorátem – výše zmíněnou sovětskou frakcí – který byl v alianci s Řádem Ascendant, jehož cílem je určit nejlepší postup pro lidstvo pomocí matematiky.
Tato aliance se rozpadá a systém je napaden jinou frakcí, Auntie’s Choice. Jedná se o výsledek sloučení Spacer’s Choice a Auntie Cleo’s z první hry, díky čemuž se tato korporace stala skutečnou silou, se kterou je třeba počítat. Podle toho, koho se zeptáte, jsou to buď útočníci, nebo osvoboditelé. Protektorát nutí všechny pracovat pro zlepšení společnosti (a přísně trestá ty, kteří se odchylují od normy), zatímco Auntie’s Choice prosazuje individualismus, i když tím mnoho lidí zůstává pozadu.
The Outer Worlds 2 se příliš nedaří prozkoumávat tyto protikladné ideologie prostřednictvím samotných frakcí, protože vše zveličuje do komických rozměrů, když by mohlo být vážnější. Ale společníci jsou tu od toho, aby to napravili a mezi všemi vtipy vyprávěli realističtější příběh. Pokud budete Arcadii brát jako své hřiště, budou vás za to kritizovat.
The Outer Worlds 2 je příběhem o boji proti předurčení – a o tom, zda předurčení vůbec existuje. Kdo rozhoduje o tom, co se má stát a jak se věci mají vyvíjet? Zaslouží si někdo takovou moc? Je skromné nebo zbabělé přenést tuto odpovědnost na někoho jiného?
Naverbujete až šest společníků: Nilese, Val, Inez, Marisol, Azu a Tristana. Dva z nich si můžete vzít s sebou na dobrodružství, každý z nich má jiné speciální schopnosti, které může využít v boji, a mimo boj může jejich přítomnost ve vaší skupině vést k různým výsledkům v konverzaci a k nepřátelštějšímu nebo vřelejšímu přijetí od NPC v závislosti na tom, zda členové vaší skupiny patří k nepřátelské frakci.
Rozhodně mám své oblíbence, jako jsou Niles, který vložil svou důvěru do osobního hrdiny, jen aby pak bylo jeho vnímání tohoto hrdiny rozbité na kusy. A Inez, která, v duchu stylu Auntie’s Choice, věří pouze sama sobě. A to natolik, že se podrobil experimentálním vylepšením, která se obrátila proti ní, a byla opuštěna korporací.
Každý z nich věří, že jejich způsob života je jediný způsob života, který by měl být zvážen, ačkoli jejich rozdíly jim nebrání ve spolupráci, a to často vedlo k zajímavým vedlejším konverzacím. Když jsem se přiblížil k jakékoli jiné NPC postavě, čekala mě jen necitlivá a nedomyšlená kritika kapitalismu a autoritářství. Téměř každá frakce je karikaturálně zlá a naše dvě antagonistické frakce – kapitalistická Auntie’s Choice a totalitní Protectorate – nemají samy o sobě k žádné ideologii co říct.
Pokud se podíváme na nejlepší hru od Obsidianu, Fallout: New Vegas, vidíme, že střet ideologií je zde zpracován mnohem lépe. Setkáváme se zde s vedlejšími NPC, kteří všichni interagují s frakcemi velmi odlišným způsobem. V počáteční oblasti Goodsprings si obyvatelé města logicky uvědomují, že Caesarova legie je mnohem horší než NCR. Ale pro ně je NCR mnohem blíže a představuje větší hrozbu, takže se více obávají výběrčích daní než otrokářů. Jak se pak přibližujete k území Legie, potkáváte lidi, kteří jsou ochotni se vzdát některých svobod ve jménu bezpečnosti. Nebo v některých případech ty, kteří jsou skutečně vlastenci vůči NCR. Stejně tak Legie obsahuje rozmanité ideologie, více než si ve skutečnosti uvědomuje.
V The Outer Worlds tyto nuance téměř nenajdeme. Lidé z Auntie’s Choice milují individualismus a většina z nich se cítí být vymyta mozkem. Alespoň u Protektorátu vidíte známky rebelie a strachu v populaci, stejně jako ty, kteří skutečně věří v tuto věc, ale jinde nenajdete nic, co by stálo za to.
Obsidian se snaží svůj systém společníků pojmout trochu jinak, místo aby se snažil dohnat hry jako Mass Effect. Například neexistuje žádné jasné měřítko toho, jak moc vás někdo má rád nebo nemá rád. Prostě s nimi procházíte hrou a diskutujete o rozdílech, pokud vyplývají z vašich rozhodnutí. Někteří společníci jsou možná méně propracovaní než ostatní, ale moje cesta s Nilesem a Inez mi připadala velmi reálná. Zejména Niles, který prochází působivým vývojem, kdy staví jednoho člověka za druhým na piedestal a stává se sebedestruktivním, když je nevyhnutelně zklamán. I na pozadí galaktické občanské války jsou to pro mě právě rozhovory s Nilesem, které představují to nejlepší z The Outer Worlds 2.
Jak se jejich příběhy odvíjejí, stává se jasné, že každý z nich vkládá své hodnoty do něčeho jiného, do něčeho, co je zničí. Vaší úlohou je pokusit se jim pomoci osvobodit se z vězení, ve kterém se sami drží.
Do jisté míry to platí i pro ostatní hlavní postavy ve hře. Každého hlavního protivníka lze odradit od boje, pokud víte, co říct. Nejde jen o úspěšné zvládnutí dialogu, i když i to pomáhá. Ne, existuje několik případů, kdy můžete dosáhnout nejlepšího výsledku, pouze pokud jste si skutečně udělali čas, abyste se ponořili do příběhu a hledali informace. To odemkne nové možnosti v dialogu a v kombinaci se všemi variantami statistik, vlastností a dokonce i tím, kteří společníci jsou ve vaší skupině, vytváří jeden z nejlepších konverzačních systémů v RPG dosud.
Pokud jde o úkoly a tempo hry, tak je to, mírně řečeno, chabé. Samotné úkoly nejsou špatné. Doprovodné úkoly jsou velmi zábavné, ale jde o množství XP, které získáte. Během prvních 10 hodin hry jsem měl pocit, že postup na vyšší úroveň trvá věčnost, což je problém, který téměř okamžitě zmizí, jakmile opustíte první planetu.
Jedním z prvků hratelnosti, který jsem si ale v celé hře opravdu vážil, je vylepšený systém nedostatků. Během hraní se na různých křižovatkách a v reakci na to, jak hru hrajete, pozastaví a na obrazovce se zobrazí zpráva, která oznámí, že Ředitelství Země u vás našlo nedostatek. Tento nedostatek má negativní i pozitivní dopady a je zcela na vás, zda navrhovaný nedostatek přijmete, nebo odmítnete.
Samozřejmě, že v RPG hrách nejsou postavy s chybami nic nového, ale jejich provedení působilo jako zábavné upozornění a jako by tým Obsidianu s hráčem komunikoval tím, že reaguje na to, jak hrajete. Kradete hodně věcí? Pravděpodobně se vám objeví chyba Kleptomanie, která automaticky krade věci a potenciálně vás při procházce městem uvrhne do napjatých situací, ale také můžete prodávat kradené zboží obchodníkům za vysokou cenu.
Neustále se krčíte, abyste byli nenápadní? Vada špatných kolen si k vám najde cestu, kvůli které vám při krčení kolena budou vrzat a vydávat divné zvuky, ale zároveň budete v podřepu mnohem rychlejší. A takových je tu více. Každá z nich může do vašeho herního zážitku přidat něco, co smysluplně změní způsob, jakým hru hrajete.
Navzdory pověsti Obsidianu, že hry při uvedení na trh bývají trochu nedodělané, je třeba říci, že tady fungovalo snad vše na první dobrou. V tomto ohledu je to zatím zdaleka nejvybroušenější RPG od Obsidianu.
The Outer Worlds 2 má zatím nejlepší gunplay co kdy Obsidian udělal, což znamená, že je… ok. Navzdory několika efektním ukázkám hry, které předvádějí bláznivé sci-fi zbraně, které můžeme použít, to opravdu není to, co hru táhne.
Základní střelba je vylepšena různými gadgety, které odemykáte v průběhu hry. Můj osobní favorit je ten, se kterým hru začínáte – kyselinová zbraň, která dokáže rozložit vaše nepřátele, pokud je zaskočíte nepřipravené. Jelikož tato zbraň ničí tělo, je skvělá pro stealth – a je něco morbidně zábavného na tom, když likvidujete stráže jednoho po druhém tím, že je prostě… rozpustíte.
Celkem
The Outer Worlds 2 v žádném případě není dokonalá hra, ale navzdory nedokonalým základům příběhu vypráví The Outer Worlds 2 příběh o sounáležitosti, který mu pomůže zařadit se mezi nejlepší RPG hry. Jen doufám, že se naučí brát sám sebe vážněji, protože prostředí hry je plné potenciálu, který ještě nebyl naplněn a tak se mé oči pomalu upírají k třetímu dílu, který snad za pět let bude oznámen.
Pokud vás zajímá další hra od Obsidianu, podívejte se třeba na recenzi Avowed.