Co činí hru originální? Její zasazení? Nezvyklé herní mechaniky, či odlišné audiovizuální pojetí? Clash: Artifacts of Chaos má od všeho něco. Předznamenává to však kvalitní hru?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Troufám si tvrdit, že sérii Zeno Clash nemá v paměti mnoho našich čtenářů (tvůrci mají na triku mimo jiné i šílenost jménem Rock of Ages, ve které rozjetým šutrákem drtíte známe figurky z lidské historie). Stejnojmenné hry z roku 2009 a 2013 dílu do světa vážně neudělaly. Přesto bych řekl, že mnohým hráčům utkvěly v paměti víc než kdejaká věhlasnější konkurence. Šlo totiž o hry podivné a to jak zasazením tak i hratelností. Minimálně v prvním díle to však poměrně slušně fungovalo. Jak je na tom duchovní nástupce, který přichází takřka po desetileté odmlce?

Pseudo v noční „dřevěné“ podobě stojí i proti odlišným nepřátelům.

Výlet pana Šourka na měsíc

Hlavní hrdinou podivného příběhu v ještě podivnějším světě je Pseudo. Samotářský mistr bojových umění, jež se jednoho dne připlete k záchraně malé chlupaté koule pojmenované „Boy“ (podobnost s novodobým God of War čistě náhodná?). Boy má unikátní léčivé schopnosti, díky kterým se dostává i do hledáčku mocné entity zvané Gemini.

Hlavní hrdina je vážně hnusák, postupně si však zvyknete.

Ústřední záporák je stvoření s mnoha hlavami, z nichž jsou však jen dvě „živé“. Sám Pseudo vypadá doslova jako povadlý pánský šourek (dokonce je tomu poplatně chlupatý). Ona hra obecně příliš neuznává zajeté standardy a zdejší postavy sice vykazují humanoidní znaky, navzájem si však nejsou prakticky vůbec podobné. I na ohyzdného hlavního hrdinu si však zvyknete a Clash alespoň sbírá body za neotřelé designové nápady.

Výjimečně férovka jeden na jednoho.

Vyprávění samotné bohužel příliš poutavé není a chemie mezi ochráncem a svěřencem příliš nefunguje. Scénář klouže spíše po povrchu a vám tak nakonec bude prostě stačit fakt, že je potřeba zmydlit hlavního padoucha a jeho vrchní pohůnky aby měla chlupatá koule konečně pokoj.

Některá místa jsou přístupná pouze v noční formě bez kůže. K oživení hratelnosti to však příliš nevede.

Vítejte v Zenozoiku

Svět hry je spletencem bludišť v různých prostředích. Podíváme se do ponurých močálů, prastarých vesnic i na vrcholky hor. Grafika je značně stylizovaná ve snaze tvůrců zakrýt, že hra vlastně není příliš hezká. To by až tak nevadilo, ale kvůli použité barevné paletě a práce s linkou i objekty prostředí nepěkně splývá. Navigace v prostředí plném slepých uliček tak občas vede až k frustraci. Někdy jsem si prostě nebyl jistý, jestli jsem na daném místě již byl či nikoliv… zdánlivě vypadalo stejně, jako to před předešlou zatáčkou. Místa jsou propojená útulnými táboráky a hned vám bude jasné, odkud vítr vane. Tým autorů se i podle jednoho z vývojářů inspiroval v dnes již legendárním Bloodborne a tak i Clash funguje na principu odemykání zkratek. Design prostředí však i přes jistou snahu není ani zdaleka tak rafinovaný jako v kýžené předloze.

Přečti si  Sony začíná diskutovat o možnosti uvedení Helldivers 2 na Xbox
Sbor podivných potulných herců vám bude znepříjemňovat výlet do hor.

Uznávám, že grafická stylizace může někomu skvěle sednout, ve mě vzbuzovala spíše rozpaky. Vypíchnout však musím zajímavou hudbu, která hráči jednoznačně utkví. Jen by se nemusela tolik opakovat. Špatný ostatně není ani dabing postav a až na pár výjimek tak po audio stránce funguje hra zdatně.

Co postava, to unikát.

Facky a koňary

Pseudo s chlupáčem na rameni běhá v jasně nedesignovaných koridorech s fůrou slepých uliček, sbírá spoustu neužitečného harampádí a mlátí soupeře… a to je vlastně všechno. Samotný pohyb prostředím díky jisté neohrabanosti ovládání není žádné terno a pobíhání tunelovitým terénem začne poměrně brzy otravovat.

Při naplnění příslušného ukazatele se hra přepne do pohledu z vlastních očí. Tak byl ostatně designovaný i původní Zeno Clash.

Prim však hrají souboje, které jsou četné a zpočátku i poměrně dost tuhé. Pseudo je mistr bojových umění a během svého putování si osvojí nejen několik speciálních úderu, ale i zbrusu nové bojové styly. S rozdílnými bojovými uměními přichází ke slovu nová sestava úderů a kopů, hra přitom nabízí řadu možností od přízemního stylu boxera, přes mamutí máchání sevřenýma rukama či sestavou inspirovanou útoky naštvaného kraba. Údery i postoje lze jednoduše vylepšovat za sesbírané figurky a Pseudova komba se tak rázem stávají ničivější. Systém vylepšení však působí jako spíchnutý horkou jehlou. Je nejen celkem neintuitivní a po stránce grafiky a efektu i velmi odfláknutý, problém tkví i v tom, že kvůli absenci jakýchkoliv bližších statistik po rozdělení bodíků vlastně nemáte příliš pocit, že se Pseudo v čemkoliv zlepšil.

Místní úlisný prodejce. Bohužel toho příliš mnoho zajímavého k prodeji nemá.

Hra nabízí soubojů vážně hodně a i přes poměrně slušnou řadu bojových stylů bohužel ke konci již regulérně nudí. Z letargie vás sice občas vytrhne zajímavější skvadra nepřátel, hře však chybí i nějaké další oživení. Samotným kontaktním bojům trochu schází uspokojivost, což je u mlátičky dost škoda. Pseudo stojí většinou proti přesile a na bojišti se je nutné pořádně ohánět. Ani již značně vylepšená postava toho příliš nevydrží a údery elitnějších nepřátel dokáží vážně zabolet. Příjemným prvkem v soubojích je však přítomnost „friendly fire“, který je zábavné a občas i nutné využívat. S radostí jsem sledoval jak naštvaný sloní mutant místo vás „nechtěně“ zadupe do země parťáka.

Přečti si  Turbo Kidz je závod v postapokalyptickém světě
Střet s Moon Sunem si vyžádal hodně nervů. Nakonec jsem však pochopil, že jsem se v ústředním městě zapomněl vydat do celé jedné lokace. Po návratu se silnější postavou to dobře dopadlo

Ovlivnitelná náhoda

Před střetnutími s inteligencí obdařenými soupeři, je možné nepřítele vyzvat na partičku hry nazvané Ritual. Nejprve vyberete jeden z nalezených artefaktů s jistým hendicapem pro soupeře a ten udělá to samé. V relativně jednoduché hře v kostky se poté rozhodne, kdo efekt artefaktu aplikuje i do praxe. Ritual je zcela nepovinnou kratochvílí a artefakty samotné jsou pouze na jedno použití. Z toho plyne, že si prvek párkrát vyzkoušíte a poté se už začnete do četných soubojů pouštět bez odehrání minihry, která v konečném důsledku spíše jen zdržuje.

Hrací deska pro Ritual. Fajn minihra, ale v konečném důsledku spíše zdržuje.

Clash: Artifacts of Chaos je rozporuplná hra. Občas jsem se přistihl, že mě to neustále pobíhání po bludištích a trochu stereotypní mlácení (byť vcelku rozmanitých) humanoidů vyloženě nebaví, jindy však hra funguje jako fajn béčko se zvláštní akční hratelností. Jakoby na hře dělali v některých ohledech vážně kreativní tvůrci, kteří však postrádají schopnosti v základech vývojářského řemesla. Hru tak těžko nařknete z tuctovosti, není však úplně zábava ji hrát. Jedno vím však jasně… ač z mnoha důvodů nemohu s klidným svědomím hře udělit příliš dobré hodnocení, přesto je Clash kouskem, na který po dohrání jen tak nezapomenete. Na to je prostě příliš osobitý.

Vývojáři: ACE Team

Vydavatel: Nacon

Datum vydání: 9. březen 2023

Cena v PS Store: 1.049,- Kč

Multiplayer: Ne

Platformy: PlayStation 5 (Recenze), PlayStation 4, Xbox Series X/S, Xbox One, PC

Herní doba: cca 15 hodin

PŘEHLED RECENZE
Clash: Artifacts of Chaos
6
recenze-clash-artifacts-of-chaos-prijemne-zvlastni-nebo-jen-divneZvláštní hra, která se tak vehementně snaží být jiná, až trochu zapomněla být také zábavná. Důraz na kontaktní bojová umění dokáže zaujmout, soubojový systém bohužel není dostatečně uspokojivý na to, aby utáhl patnáctihodinovou hru. Pokud se přesto rozhodnete dát hře šanci, určitě na ni budete dlouho vzpomínat. Jen je otázka, jestli přímo v dobrém.... <br><b> <br>+ v mnohých směrech vážně originální <br>+ friendly fire v soubojích <br>+ hudba <b><br> <br>- místy velmi nepřehledné prostředí <br>- nepromyšlený systémy vylepšování postavy a craftingu, které působí jako "do počtu" <br>- soubojový systém není úplně terno <br>- neohrabaný způsob vyprávění

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno